Na světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu se loni někdejší arcibiskup z Canterbury George Carey dotázal amerického ministra zahraničí Colina Powella, proč se Spojené státy zjevně zaměřují pouze na svou tvrdou sílu, a nikoliv na sílu měkkou. Ministr Powell odvětil, že USA nasadily tvrdou sílu k vítězství ve druhé světové válce, ale pak pokračoval: „Co následovalo bezprostředně po tvrdé síle? Žádaly snad Spojené státy nadvládu nad jediným evropským státem? Ne. Měkká síla měla podobu Marshallova plánu… V Japonsku jsme učinili totéž."

Když skončila válka v Iráku, hovořil jsem o měkké síle (jejíž koncept jsem rozpracoval) na jedné washingtonské konferenci spolufinancované americkou armádou. Jedním z řečníků byl také ministr obrany Donald Rumsfeld. Podle jedné novinové reportáže „nejvyšší vojenští mocipáni účastně naslouchali", ale když se někdo zeptal Rumsfelda na názor na měkkou sílu, odpověděl: „Nevím, co to znamená."

Jedno z Rumsfeldových „pravidel" zní, že „slabost je provokativní". Do jisté míry má pravdu. Jak si všiml již Usáma bin Ládin, lidé mají rádi silné koně. Síla definovaná jako schopnost ovlivňovat ostatní však má mnoho různých podob a měkká síla není slabostí. Je to naopak právě neschopnost efektivně využívat měkkou sílu, co oslabuje Ameriku v boji proti terorismu.

Měkkou silou se rozumí schopnost získat, co člověk chce, spíše upoutáváním nežli vyhrožováním či uplácením jiných lidí. Je založena na kultuře, politických ideálech a strategiích. Když přesvědčíte ostatní, aby chtěli totéž co vy, nemusíte vynakládat takové částky na cukr a bič, abyste ostatní obrátili vaším směrem.

Tvrdá síla, která spoléhá na donucování, pramení z vojenské a hospodářské moci. Ve světě obývaném ohrožujícími státy a teroristickými organizacemi zůstává i nadále klíčovou. Měkká síla však bude hrát stále významnější roli v tom, že bude bránit teroristům v rekrutování nových stoupenců, a rovněž při zajišťování mezinárodní spolupráce potřebné pro boj s terorismem.

USA jsou mocnější než kterákoliv země od pádu Římské říše, ale stejně jako Řím není ani Amerika nepřemožitelná či nezranitelná. Starý Řím nepodlehl vzestupu jiné říše, nýbrž náporu barbarských vln. Moderní, technologicky vyspělí teroristé jsou novodobými barbary. USA nemohou samy zneškodnit každého údajného předáka Al-Káidy. A stejně tak nemohou rozpoutat válku, kdykoliv se jim zlíbí, aniž by si znepřátelily jiné země.

Čtyřtýdenní válka v Iráku byla oslnivou ukázkou tvrdé vojenské síly Spojených států, která odstranila bezcitného tyrana. Neodstranila ovšem zranitelnost Ameriky vůči terorismu. A současně byla nákladná z hlediska naší měkké síly upoutávat ostatní.

Po skončení války ukázaly výzkumy veřejného mínění dramatický pokles popularity USA i v zemích jako Británie, Španělsko a Itálie, jejichž vlády válku podpořily. Reputace Ameriky pak zaznamenala strmý pokles v islámských státech, jejichž podpora je potřebná kvůli pomoci při sledování pohybu teroristů, špinavých peněz a nebezpečných zbraní.

Válka s terorismem není střetem civilizací - islámu proti Západu -, nýbrž občanskou válkou uvnitř civilizace islámské, kterou proti sobě svádějí extremisté používající násilí k prosazení vlastní vize a umírněná většina, jež touží po věcech jako pracovní místa, vzdělání, zdravotní péče a důstojné podmínky pro praktikování víry. Amerika nezvítězí, pokud nezvítězí tito umírněnci.

Americká měkká síla nikdy neupoutá Usámu bin Ládina a extremisty. S těmi se může vypořádat pouze síla tvrdá. Měkká síla však bude hrát klíčovou roli v tom, že bude poutat umírněnce a odepírat extremistům nové rekruty.

Během studené války spočívala strategie Západu v kombinaci tvrdé síly v podobě vojenského zastrašování a měkké síly v podobě vábení lidí za železnou oponou. Na pozadí silové vojenské politiky rozleptával Západ sovětskou sebedůvěru rozhlasovým vysíláním, studentskými a kulturními výměnami a úspěšností kapitalistických ekonomik. Jak později dosvědčil jeden bývalý agent KGB: „Výměnné pobyty byly pro Sovětský svaz trojským koněm. Sehrály ohromnou roli při nahlodávání sovětského systému." Prezident Dwight Eisenhower při odchodu do výslužby prohlásil, že měl odebrat peníze obrannému rozpočtu a posílit Americkou informační agenturu (USIA).

S koncem studené války se Američané začali více zajímat o rozpočtové úspory než o investice do měkké síly. V roce 2003 zveřejnila nejmenovaná dvoustranická poradní skupina zprávu, podle níž USA v té době vydávaly na veřejnou diplomacii v muslimských zemích pouhých 150 milionů dolarů - kteroužto částku skupina označila za hrubě nedostatečnou.

Náklady na programy veřejné diplomacie amerického ministerstva zahraničí a na veškeré americké vysílání do ciziny činí dohromady pouze něco přes miliardu dolarů, což je zhruba stejná částka, jakou vydávají Británie či Francie - země, které jsou pětkrát menší než Amerika a jejichž vojenské rozpočty činí jen 25% rozpočtu amerického. Nikdo Americe nenavrhuje, aby utrácela na palbu myšlenek stejně mnoho jako na palbu zbraní, ale přesto se zdá zvláštní, když USA investují do tvrdé síly 400krát více než do síly měkké. Kdyby Spojené státy vydávaly na měkkou sílu pouhé jedno procento vojenského rozpočtu, zečtyřnásobily by tím své současné výdaje na tuto klíčovou složku války proti terorismu.

Má-li Amerika tuto válku vyhrát, budou si její vůdci muset vést lépe při kombinování měkké a tvrdé síly v jedinou sílu „chytrou".