Ve středu 23. února, den po přednesení projevu k americkým spojencům v Bruselu, se prezident George W. Bush setká v Mohuči, starobylém městě na Rýně, s německým kancléřem Gerhardem Schröderem. Od roztržky ohledně Bushova iráckého dobrodružství spolu tyto dvě země – v minulosti tak zásadní pro transatlantické pouto – opět hovoří.

Třebaže však návrat k srdečnosti může být sebevítanější událostí, nejde o nic hlubšího. Jestliže dnes Bush a Schröder světu předvádějí, jak jsou zadobře, není to proto, že by stáli na novém začátku, nýbrž proto, že to vyhovuje jejich taktickým zájmům. Kdyby volba amerického lidu dala loni v listopadu zvítězit Johnu F. Kerrymu nad Georgem W. Bushem, obě strany by setkání vnímaly jako nový začátek, prostoupený osobní vřelostí. Obě však nadále pochybují, že zásadní rozpory z minulosti lze skutečně překonat.

Schůzka v Mohuči tak bude jednou z oněch diplomatických zdvořilostních návštěv, které vážné bilaterální neshody přecházejí. Mezi Bushem a Schröderem nedojde ke shodě názorů, neboť ve většině klíčových záležitostí mají názory opačné.

Zamysleme se nad eventuálně nejspornější otázkou, totiž nad tím, jak se vypořádat s íránským jaderným programem. Německo je rozhodnuto, společně s Francií a Británií, přimět Írán k zastavení obohacování uranu prostřednictvím pobídek a vyjednávání. Ač teď USA evropskou iniciativu výslovně přivítaly, zachovávají si skepsi a neochotu se přidat, čímž oslabují naději na úspěch. Neúspěch by Ameriku přivedl k nutnosti požadovat v Radě bezpečnosti OSN oficiální odsouzení Íránu, doprovázené sankcemi.

Vskutku, USA už se naznačováním možnosti použít sílu snaží íránský vzdor obměkčit. V Evropě však nenajdou pro vojenský zásah podporu a jen málo souhlasu se sankcemi. Kdyby snad jednání selhala, transatlantická propast by se mohla opět nápadně široce rozevřít.

Rozpory jsou neméně zřetelné i u další transatlantické roztržky, která se týká toho, zda odvolat embargo Evropské unie na vývoz zbraní do Číny, jež bylo uvaleno po masakru na náměstí Tchien-an-men před 15 lety. Schröder na EU naléhá, aby embargo zrušila, což je teď už podle všeho nablízku.

Z pohledu USA se však tento krok jeví – nikoliv bezdůvodně – jako povzbuzení Číny v jejím konfliktu s Tchaj-wanem. Zúčastnění si jej vyloží jako kudlu do zad snahám USA udržovat v oblasti stabilitu.

K významnějšímu pokroku nedojde ani u záležitosti drahé Berlínu, totiž německé žádosti o přijetí do Rady bezpečnosti OSN na pozici stálého člena. Vyhlídky jsou v tuto chvíli natolik nejisté, že Bush bude možná ušetřen nutnosti žádost vetovat. Pro německé šance by však mělo ohromný význam, kdyby USA požadavek, který je ostatně přiměřeným cílem jednoho z jejich nejdůležitějších spojenců, aktivně podpořily.

Avšak mohučská schůzka účastníky v žádné z těchto záležitostí nepřiblíží ke společnému stanovisku, ba ani k pohledu na věc očima druhé strany. Místo toho se budou zabývat tím, co ani teď neplodí spory: přivítají nedávný, byť stále křehký pokrok v izraelsko-palestinských vztazích, podpoří stabilitu v povolebním Iráku a Afghánistánu a vychválí transatlantickou vazbu.

Ti, kdo připravují koncept závěrečného komuniké, už se nepochybně věnují sepisování všech záležitostí, na něž obě vlády pohlížejí stejným prizmatem. Bush a Schröder v Mohuči před shromážděným tiskem vynahradí nedostatek obsahu pořádnou porcí přátelského žertování a dobrosrdečnosti.

Je to samozřejmě lepší než nic. Jedná se však o pouhé dočasné zastírání rozporů, nikoliv o jejich řešení. Horší je, že nic nenaznačuje, že by některý z mužů byl ochoten upřímně promluvit a dát druhé straně najevo, co bude očekávat, až se objeví další krize. Nevyhnutelná jsou tudíž budoucí nedorozumění a podezírání.

Vítaný návrat ke zdvořilosti tedy není návratem ke vzájemné důvěře. Ostatně, zkouška spojenectví nespočívá ve vychvalování toho, na čem se strany shodnou, nýbrž v urovnávání neshod v duchu spolupráce. Bush ani Schröder na to podle všeho nejsou připraveni.

Nedojde-li k dalším událostem, přední transatlantičtí partneři nebudou na příští krizi připraveni o nic lépe, než byli na tu minulou. Jak nedávno poznamenal Leslie Gelb, někdejší předseda Rady pro zahraniční vztahy se sídlem v New Yorku, lídři v Evropě i v USA si odvykli od seriózní spolupráce.

Co by tento návyk mohlo oživit? Snad jedině zázrak: skutečný pokrok v izraelsko-palestinském konfliktu, o němž by jak USA, tak Evropané mohli tvrdit, že pomohli s jeho prosazením. Společný úspěch by snad obě strany přiměl k poznání, že stále mají společný cíl.

K tomuto zázraku však v Mohuči nedojde.