Když se ve východní Evropě zhroutil komunismus, noví demokratičtí lídři regionu byli zajedno, že jejich prioritou musí být vstup do Evropské unie - a to vstup urychlený. Heslo ,,Zpátky do Evropy!`` se stalo sloganem doby a větsina obyvatel jej s nadsením přijala za své. Přesto osm měsíců před formálním naplněním tohoto snu přibývá ve východní Evropě pochybností o výhodách členství v EU. Kde se stala chyba?

Pro nové demokracie na východě Evropy má členství v EU pět základních dimenzí: dějinnou symboliku, bezpečnost, hospodářskou prosperitu, politickou stabilitu a záruku právního řádu. Za posledních čtrnáct let každá z dimenzí v nějakém období převládala; každá je ve východní i v západní Evropě spjata s jinými nadějemi.

Východ vždy pociťoval dějinnou symboliku EU silněji než západní Evropa. Zatímco obyvatelstvo východní Evropy vnímalo členství jako potvrzení své historické spojitosti se Západem a jako dalsí krok od sovětské nadvlády, nezdálo se, že by EU s naplněním těchto nadějí spěchala.

Naopak, EU zdůrazňovala technická kritéria členství. Západoevropané se zřejmě nezaobírali tím, že by včasné rozsíření směrem na východ mohlo urychlit konsolidaci demokratických revolucí v oblasti. Rozsíření se zúžilo na vysoce odborný a byrokratický proces a téměř úplně z něj vyčpěl vsechen jeho morální a politický étos.

Zároveň se snížil význam bezpečnostní dimenze členství v EU, když se USA rozhodly pro rychlé rozsíření NATO. Skutečnost, že se Američané vzchopili dřív než EU, napomohla také upevnit pocit věrnosti, který mnozí lidé v nových demokraciích chovají vůči Spojeným státům.

Tady EU skutečně promrhala velikou příležitost svázat rozsíření s odvážnou vnitřní reformou, jež by ji proměnila v supervelmoc. Namísto toho se rozsíření proměnilo v nezáživné cvičení, při němž spletitý proces přijímání acquis communautaire (jádra evropského práva) rozmlžil představu obyčejných lidí o rozhodujících přínosech členství v EU. Nevyhnutelně doslo k tomu, že se mnohým začala EU jevit jako byrokratické monstrum.

Nakonec východoevropským proevropským elitám zbyl jediný prostředek, jímž bylo možné povzbuzovat nadsení pro členství v EU: obecná prohlásení o tom, jak EU vnesla mír a stabilitu na kontinent nechvalně proslulý sklony k válčení, a sliby hospodářské prosperity. ,,Návrat do Evropy`` byl v nenávratnu; východoevropany zpět do Evropy přivedly USA.

Dnes se bohužel jeví nejistě i hospodářská prospěsnost EU. Během procesu přistoupení dala EU jasně najevo, že nemůže nabídnout stejnou míru ekonomické solidarity, jakou poskytla předchozím nováčkům v unii.

Noví členové by samozřejmě mohli mít užitek z přílivu investic ze současných zemí EU. Mnohým západoevropským společnostem totiž existence společného hospodářského prostoru - a konečně i sirsí měnová unie - usnadní přemístění provozů do oblastí Evropy s nižsími náklady, ale shodnými právními normami. I tyto přínosy ale může omezit přetrvávající hospodářský pokles ve větsině západní Evropy. Významnějsí změnu v hospodářské úspěsnosti Evropy nelze očekávat, nebudou-li -uskutečněny hluboké strukturální změny. Dosud se ovsem objevily jen váhavé reformy.

Pomalejsí růst v nových členských státech by také mohl pozdržet plánované zavedení eura, což by následně mohlo odradit mnohé západní společnosti od vkládání investic do regionu. Jako bychom tu byli v pasti Hlavy 22: společná měna by mohla podnítit zahraniční investice, ačkoliv její zavedení bude záviset na schopnosti nových členů snížit schodky svých veřejných rozpočtů. Avsak fiskální konsolidace vyžaduje silnou ekonomickou výkonnost, jež je zase závislá na zahraničních investicích.

Teď, když se hospodářské přínosy členství v EU zdají mensí, než se očekávalo, intenzita proevropských nálad mezi uchazeči o členství výrazně ochabla. Přestože prakticky ve vsech kandidátských zemích, kde proběhla referenda, hlasovala ve prospěch členství drtivá větsina, mnoho lidí k volbám neslo. Nejvýstižněji se referenda, která se dosud konala, dají označit slovem lhostejnost.

Východoevropské porevoluční nadsení pro Evropu už vyprchalo. Aby bylo vse jestě komplikovanějsí, vstoupí východoevropské země do EU v okamžiku, kdy unie zahájila zásadní vnitřní reformu, již ztělesňuje nová Evropská ústava. Vzhledem ke svým zkusenostem s vleklým procesem rozsíření je větsina kandidátských zemí obezřetná ohledně motivů některých velkých zemí EU. Jestliže se dané země v posledních čtrnácti letech chovaly sobecky, proč by měli uchazeči věřit, že nezneužijí nové rozhodovací mechanismy ke skodě malých zemí? Odtud pramení odpor některých kandidátských zemí vůči ustavení pozice evropského prezidenta.

Tyto obavy prohloubilo i schizofrenní chování, jmenovitě káravá slova francouzského prezidenta Jacqua Chiraka, jimiž vyplísnil kandidátské země za to, že vyslovily podporu USA ohledně Iráku. Až se tedy 1. května 2004 vyplní sen o rozsíření, nebude se přílis jásat ani na jedné straně Evropy. Spís bude převládat znepokojení a povrchní naděje, že nakonec vsechno nějak dopadne. Ovsem uvážíme-li zkusenost Evropy s revolucemi - jak východě, tak na západě - snad bychom za tu lhostejnost měli být rádi.