LONDÝN – Minulý týden se ve Frankfurtu sešli centrální bankéři z celého světa, aby se vyhřívali v paprscích slávy prvních deseti let eura. Pro ty, kdo přicestovali ze zemí ucházejících se o vstup do eurozóny, však byla tato událost studenou sprchou. Právě v době, kdy globální finanční krize učinila členství v eurozóně naléhavějším a nezbytnějším než kdykoliv dříve, začali současní členové eurozóny podporovat návrhy, které by zvýšily laťku pro vstup.

Podle návrhu, o kterém se ve Frankfurtu otevřeně diskutovalo, by se kromě makroekonomických maastrichtských kritérií, která platí už od zavedení eura, používala jako další kritérium pro vstup do eurozóny kvalita bankovní soustavy kandidátské země. Pomineme-li pokrytectví západních vlád, které podobné kroky posvěcují právě v době, kdy po obrovských selháních regulačních mechanismů samy sanují banky, je tento návrh silně pochybený.

Chceme-li si plně uvědomit absurdnost tohoto návrhu, zamysleme se nad mimořádně úspěšným východoevropským růstovým modelem z posledních dvou desetiletí. Model prosazený západní Evropou a použitý Evropou východní byl založen na představě, že kapitál by měl proudit z kapitálově bohatých do kapitálově chudých zemí. Ekonomové se musí vrátit do Spojených států devatenáctého století, aby našli podobně čítankový příklad úspěšného růstu, při němž byly vysoké deficity na běžném účtu financovány hlavně prostřednictvím přímých zahraničních investic. Finanční toky doprovázela nevídaná finanční integrace, po níž dnes většinu východoevropských bank kontrolují západní mateřské firmy.

Tento model fungoval pozoruhodně dobře nejen při vytváření růstu, ale i při zdokonalování institucí, které podporují trhy a demokracii ve východní Evropě, jak dokládá Zpráva o přechodu zveřejněná v roce 2008 Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj. Zároveň však učinil tyto země zranitelnými vůči zvratům a výkyvům globálních finančních trhů. V posledním půldruhém roce odolávaly těmto tlakům pozoruhodně dobře, ale globální krize je zasáhla plnou silou, a tak se dnes ucházejí o pomoc Mezinárodního měnového fondu.

Největší zranitelnost v současné krizi spočívá ve značné náchylnosti vůči pohybům zahraničních měn. Účastníci trhu ve všech segmentech ekonomiky, tedy domácnosti i firmy, sázeli na to, že jejich místní měny se budou i nadále zhodnocovat. Hypotéky ve švýcarských francích a půjčky na automobil v japonských jenech byly v celém regionu běžné. Pravděpodobně nejrozšířenější však byly tyto praktiky v Maďarsku, první zemi, která se uchází o záchranný balík z MMF.

Tuto zranitelnost však do značné míry vytvořily nebo k ní přinejmenším přispěly západní banky. Finance z mateřských bank, které v rané fázi krize pomohly poskytnout východoevropským bankovním soustavám likviditu, se dnes jeví spíše jako pasivum a možný zdroj nákazy. A byly to také západoevropské regulační a kontrolní instituce, které měly na základě svých domácích pravomocí před těmito excesy odrazovat. Pronikání zahraničních bank navíc v podstatě připravilo střední a východní Evropu o nástroje monetární politiky a ponechalo jí jen malou kontrolu nad extrémně rychlým růstem úvěrů.

K tomu je nutno přičíst i dopad současných záchranných balíků určených západoevropským bankám na bankovní soustavy ve východní Evropě. Na jedné straně pomáhají tyto programy zvyšovat stabilitu tím, že podporují mateřské banky působící v regionu. Na druhé straně však i tyto intervence podkopávají východoevropské finanční soustavy.

Vlády východoevropských zemí nemohou dost dobře konkurovat široce založenému pojištění vkladů u západních sousedů, a štědré rekapitalizace snížily relativní náklady financování západních bank, což konkurenceschopnost místních institucí ještě více oslabilo. Řada vlád navíc otevřeně či skrytě omezuje schopnost mateřských bank využívat vládní prostředky k podpoře svých východoevropských dceřiných společností, z nichž mnohé mají pro stabilitu místních finančních soustav klíčový význam.

Dělat z kvality bankovní soustavy nové kritérium pro členství v eurozóně není jen pokrytecké, ale i kontraproduktivní. Relativně vysoká inflace je hlavním důvodem, proč bylo členství v eurozóně ve většině zemí vnímáno jako stále vzdálenější a proč má vyhlídka členství stále nižší dopad na domácí reformní úsilí. Skutečnost, že míra inflace momentálně klesá, je v současné krizi jen chabou útěchou. A co je ještě důležitější, krize ukázala, jak si tyto malé ekonomiky cení možnosti být součástí širší měnové oblasti.

Místo aby stávající členové eurozóny využili skutečnosti, že dnes mají na kandidátské země nevídanou páku, a dotlačili je k plnění maastrichtských kritérií, uvažují o novém a neobyčejně vágním kritériu založeném na kvalitě bankovních soustav. Čí banky to však jsou? Z koho si tu děláme legraci?