LONDÝN – Rýsující se bankrot Lehman Brothers a nucený prodej Merrill Lynch, dvou z nejslavnějších jmen ve světě financí, znamenají konec jedné éry. Co však přijde příště?

Cykly ekonomické módy jsou stejně staré jako hospodářské cykly a obvykle je vyvolávají hluboké hospodářské poruchy. Po „liberálních“ cyklech následují cykly „konzervativní“, které později ustupují novým „liberálním“ cyklům a tak dále.

Liberální cykly charakterizuje vládní intervence, zatímco konzervativní cykly ústup vlády do pozadí. Dlouhý liberální cyklus trval od 30. do 70. let, kdy ho vystřídal konzervativní cyklus hospodářské deregulace, který se dnes podle všeho vyčerpal. Znárodněním dvou obřích amerických hypotečních agentur Fannie Mae a Freddie Mac, jemuž počátkem roku předcházelo znárodnění britské banky Northern Rock, začaly vlády znovu vstupovat do dění, a bránit tak zhroucení trhů. Opojné časy konzervativní ekonomiky skončily – prozatím.

Spušťadlem každého cyklu regulace a deregulace je hospodářská krize. Poslední liberální cyklus spojovaný s programem New Deal amerického prezidenta Franklina Roosevelta a ekonomem Johnem Maynardem Keynesem odstartovala velká hospodářská krize, ačkoliv k tomu, aby se řádně rozběhl, bylo zapotřebí až mohutných vládních výdajů za druhé světové války. Během tři desítky let trvající keynesiánské éry řídily a regulovaly ekonomiky v kapitalistickém světě vlády s cílem udržet plnou zaměstnanost a mírné hospodářské výkyvy.

Nový konzervativní cyklus odstartovala inflace ze 70. let, která se zdála být produktem keynesiánské politiky. Ekonomický guru té doby Milton Friedman tvrdil, že záměrná snaha o plnou zaměstnanost zákonitě přiživuje inflaci. Vlády by se prý měly soustředit na udržování „zdravých“ peněz a nechat ekonomiku, ať se o sebe postará sama. „Nová klasická ekonomie“, jak se této teorii začalo říkat, učila, že při absenci mohutných vládních zásahů budou ekonomiky přirozeně tíhnout k plné zaměstnanosti, většímu podílu inovací a vyššímu tempu růstu.

Současná krize konzervativního cyklu odráží masivní nahromadění špatných dluhů, které vyšlo najevo po krizi kolem podřadných hypoték. Ta vypukla v červnu 2007, postupně se rozšířila na celý úvěrový trh a potopila Lehman Brothers. „Představte si obrácenou pyramidu,“ píše investiční bankéř Charles Morris. „Čím více pohledávek se nahromadí na skutečném výkonu, tím nestabilnější se pyramida stává.“

Jakmile se pyramida začne hroutit, vláda – tedy daňoví poplatníci – musí zasáhnout, refinancovat bankovní systém, oživit hypoteční trhy a zabránit hospodářskému kolapsu. Když však vláda v takovém měřítku intervenuje, obvykle se hned tak nestáhne.

V sázce je zde nejstarší nevyřešené dilema v ekonomice: jsou tržní ekonomiky „přirozeně“ stabilní, anebo je zapotřebí stabilizovat je politikou? Keynes zdůrazňoval chatrnost očekávání, na nichž je založena ekonomická aktivita na decentralizovaných trzích. Budoucnost je již z podstaty nejistá, a psychologie investorů tudíž přelétavá.

„Praxe klidu, nehybnosti, jistoty a bezpečí se náhle rozpadá,“ napsal Keynes. „Lidské chování začnou bez varování řídit nové obavy a naděje.“ Toto je klasický popis „tvrdého chování“, které George Soros označil za převládající rys finančních trhů. Je úkolem vlády, aby očekávání stabilizovala.

Neoklasická revoluce věřila, že trhy jsou mnohem cyklicky stabilnější, než se domníval Keynes, že rizika všech tržních transakcí lze předem poznat a že ceny proto budou vždy odrážet objektivní pravděpodobnost.

Tento tržní optimismus vedl k deregulaci finančních trhů v 80. a 90. letech a k následné explozi finančních inovací, které „učinily bezpečným“ půjčovat si stále větší a větší peněžní sumy jištěné předvídatelně rostoucími aktivy. Nedávno prasklá úvěrová bublina, kterou nafoukly takzvané speciální investiční prostředky, deriváty, zajištěné dluhové obligace a falešné ratingy AAA, stála na iluzích matematického modelování.

Historik Arthur Schlesinger se domníval, že liberální cykly podléhají korupci moci, zatímco konzervativní cykly korupci peněz. Obojí má své charakteristické přínosy a zátěže.

Podíváme-li se však na historickou bilanci, pak liberální režim 50. a 60. let byl úspěšnější než konzervativní režim, jenž následoval. Mimo Čínu a Indii, jejichž ekonomický potenciál rozvinula tržní ekonomika, byl hospodářský růst v keynesiánské zlaté éře rychlejší a stabilnější než ve věku Friedmanově, jeho ovoce rovnoměrněji rozdělováno a sociální soudržnost a morální zvyklosti lépe udržovány. I to jsou důležité hodnoty, které mohou vyvážit určitou hospodářskou loudavost.

Dějiny se samozřejmě nikdy přesně neopakují. Dnes máme k dispozici jisticí mechanismy, které brání tomu, aby se pokles na způsob roku 1929 změnil v katastrofu. Když se však finanční systém ponechaný sám sobě napospas zadrhne, jak se právě stalo, očividně se nebráníme novému kolu regulace. Průmysl zůstane bez zásahů, ale finance budou vzaty pod kontrolu.

Cykly ekonomické módy ukazují, jak dalece je ekonomie vzdálená od vědy. Těžko si lze představit jinou přírodní vědu, v níž ortodoxní názor kolísá mezi dvěma póly. Tím, co propůjčuje ekonomii zdání vědy, je skutečnost, že její poučky lze vyjádřit matematicky abstrahováním od mnoha rozhodujících charakteristik reálného světa.

Klasická ekonomie 20. let abstrahovala od problému nezaměstnanosti předpokladem, že tento problém neexistuje. Keynesiánská ekonomie abstrahovala od problému neschopnosti a zkorumpovanosti oficiálních činitelů předpokladem, že v čele vlád stojí vševědoucí a laskaví experti. A dnešní „nová klasická ekonomie“ abstrahuje od problému nejistoty předpokladem, že tento problém lze redukovat na měřitelné (nebo zajistitelné) riziko.

Nepočítáme-li několik málo géniů, ekonomové zasazují své předpoklady do rámců vyhovujících současnému stavu a poté jim propůjčují auru trvalé pravdy. Jsou to intelektuální lokajové sloužící zájmům mocných, nikoliv bdělí pozorovatelé měnící se reality. Jejich systémy je uvězňují v ortodoxním přístupu.

Když se události z toho či onoho důvodu začnou shodovat s jejich poučkami, pak jejich ortodoxní názory zažívají okamžik slávy. Když se poté události změní, stanou se jejich názory zastaralými. Jak napsal Charles Morris: „Intelektuálové jsou spolehlivými opožděnými ukazateli, téměř neomylnými průvodci tím, co kdysi bývala pravda.“

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.