Londýn – Tento měsíc před třiceti lety nastoupila Margaret Thatcherová k moci. Thatcherovskou (či obecněji thatcherovsko-reaganovskou) revoluci sice vyvolaly místní poměry, ale stala ihned rozeznatelnou globální značkou pro soubor idejí, které nabádaly politiky k osvobozování trhů od vládních zásahů. Po třech desetiletích se ocitáme v propadu a mnoho lidí připisuje celosvětovou krizi právě těmto idejím.

I mimo okruh politické levice se angloamerický model kapitalismu považuje za zkrachovalý. Přičítá se mu vina za to, že téměř došlo k finančnímu zhroucení. Zpětný pohled na 30 let vývoje nám však dává možnost posoudit, které prvky thatcherovské revoluce by bylo vhodné zachovat a které je třeba ve světle dnešního celosvětového hospodářského propadu napravit.

Nejzjevněji potřebná je korekce názoru, že minimálně řízené a regulované trhy jsou jak stabilnější, tak dynamičtější než trhy podléhající rozsáhlé vládní intervenci. Jinými slovy, thatcherovským předpokladem bylo, že selhání vlády je pro prosperitu mnohem hrozivější než selhání trhu.

To byl odjakživa mylný výklad dějin. Historie ukazuje, že období let 1950-1973, kdy vládní zásahy do tržních ekonomik dosahovaly v mírových dobách nejvyšších úrovní, bylo ekonomicky mimořádně úspěšné a charakterizovala jej jednak nepřítomnost globálních recesí, jednak vyšší tempa růstu HDP – a růstu HDP na hlavu – než během srovnatelných období předtím či potom.

Lze namítnout, že s menší mírou vládních intervencí by byla hospodářská výkonnost ještě lepší. Jenže dokonalé trhy nejsou k mání o nic víc než dokonalé vlády. K dispozici máme pouze srovnání toho, co se dělo v různých dobách. Tato srovnání dokládají, že trhy plus vlády byly úspěšnější než trhy minus vlády.

Nicméně v 70. letech už se politická ekonomie před nástupem Thatcherové ocitala v krizi. Jejím nejnechvalněji proslulým symptomem byl nástup „stagflace“ – současného zvyšování inflace a nezaměstnanosti. Systém hospodářského managementu, který nám odkázal John Maynard Keynes, se nějak zvrtl.

Navíc se zvyšovaly vládní výdaje, sílila bojovnost odborových svazů, troskotaly politiky snažící se řídit platy a propadaly se očekávané zisky. Mnohým se to jevilo tak, že akční rádius vlády přerostl její síly a že je tedy zapotřebí buď tyto síly doplnit, anebo omezit akční rádius. Jako nejvěrohodnější alternativa státního socialismu se objevil thatcherismus.

Thatcherové druhým ministrem financí byl Nigel Lawson. Z protiinflačního úsilí vlády se vyvinula „Lawsonova doktrína“, prvně formulovaná v roce 1984 a od té doby všeobecně přijímaná vládami a centrálními bankami. „Cílem makroekonomické politiky,“ napsal Lawson, „by mělo být… podrobit si inflaci. A cílem mikroekonomické politiky by mělo být… vytvářet podmínky vyhovující růstu a zaměstnanosti.“

Toto tvrzení zvrátilo dřívější zažitý keynesiánský názor, že makroekonomická politika má usilovat o plnou zaměstnanost, přičemž kontrola inflace se má přenechat mzdové politice. Přesto navzdory všem reformám „na straně nabídky“, jež thatcherovské vlády zavedly, je nezaměstnanost od roku 1980 mnohem vyšší než v 50. a 60. letech – ve Velké Británii v průměru 7,4%, oproti 1,6% v dřívějších desetiletích.

A jak se dařilo cílování inflace? I tady dění od roku 1980 projevuje slabiny, navzdory obrovskému deflačnímu tlaku, který vyvíjí asijská konkurence s nízkými platy. Inflace let 1950-1973 a 1980-2007 byla tatáž – lehce přes 3% –, avšak cílování inflace nedokázalo zabránit sérii bublin aktiv, které za sebou přiváděly recese.

Thatcherovské politice se rovněž nepodařilo splnit jeden z jejích hlavních cílů – snížit podíl vládních výdajů na národním důchodu. Nanejvýš lze říct, že se načas zastavil jeho růst. Teď veřejné výdaje znovu narůstají a na roky dopředu se táhnou deficity ve výši 10% a víc, v mírových dobách rekordní.

Celosvětovou deregulací finančních trhů thatcherovsko-reaganovská revoluce zapříčinila korupci peněz, aniž by zlepšila dřívější růst bohatství – vyjma případu těch nejbohatších. Průměrný občan světa by byl o 20% bohatší, kdyby světový HDP na hlavu v letech 1980 až 2007 rostl tak jako v letech 1950 až 1973 – a to navzdory vysokým tempům růstu Číny v posledních 20 letech. Odpoutáním moci peněz navíc thatcherovci navzdory veškerému svému moralizování přispěli k mravnímu úpadku Západu.

Proti těmto drtivým minusům stojí tři plusy. Prvním je privatizace. Navrácením většiny státem vlastněných branží do soukromého vlastnictví thatcherovská revoluce vymýtila státní socialismus. Největší vliv měl britský privatizační program v bývalých komunistických státech, jimž poskytl ideje i techniky potřebné k odbourání hrubě neefektivních centrálně plánovaných ekonomik. Tento přínos je nutné zachovat navzdory současnému ryku požadujícímu „znárodňování“ bank.

Druhým úspěchem thatcherismu bylo oslabení odborových svazů. Odbory, zformované na ochranu slabších proti silnějším, se do 70. let minulého století staly nepřáteli pokroku, mohutnou silou společenského konzervatismu. Bylo správné povzbudit novou ekonomiku, aby rostla mimo tyto ztuhlé struktury.

Konečně, thatcherismus znamenal konec politiky manipulace cen a mezd centrálním diktátem či tripartitními „dohodami“ mezi vládou, zaměstnavateli a odborovými svazy. Takové byly metody fašismu a komunismu a ty by nakonec zničily svobodu nejen ekonomickou, ale i politickou.

Politické kyvadlo se často vychýlí přespříliš. Při rekonstrukci otřesené post-thatcherovské ekonomiky bychom se měli mít na pozoru, abychom neoživovali zkrachované politické přístupy minulosti. Stále mi připadá plodné Keynesovo rozlišování mezi politickou agendou a tím, co je mimo ni. Pokud ústřední vláda převezme zodpovědnost za zachování vysoké a stabilní úrovně zaměstnanosti, domníval se Keynes, většina ostatního ekonomického života může zůstat bez úředních zásahů. Z pohledu této úvahy je hlavním úkolem dneška vytvořit vhodné rozdělení zodpovědnosti mezi stát a trh.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč