Against the Current
Nereálnost „reálného“ hospodářského cyklu
Robert Skidelsky
|
|
|
|
LONDÝN – Když před kongresovým výborem Spojených států před časem vypovídal bývalý šéf Federálního rezervního systému Alan Greenspan, prohlásil, že nedávná finanční krize rozmetala na kusy jeho „intelektuální strukturu“. Tuze rád bych pochopil, co tím měl na mysli.
A protože jsem zatím neměl příležitost se ho zeptat, musím se spolehnout na jeho memoáry s názvem Věk turbulencí . Tato kniha však vyšla v roce 2007 – tedy pravděpodobně dříve, než se jeho intelektuální struktura rozpadla.
Greenspan ve svých pamětech prozradil, že jeho oblíbeným ekonomem je Joseph Schumpeter, autor konceptu „tvořivé destrukce“. Greenspan shrnuje Schumpeterovo myšlení slovy, že „tržní ekonomika ustavičně zevnitř revitalizuje sama sebe tím, že se zbavuje starých a krachujících podniků a poté přesměrovává zdroje do podniků novějších a produktivnějších“. Greenspan prý byl svědkem „bezpočtu opakování tohoto modelu pokroku a zakrňování“.
Kapitalismus žene lidský stav kupředu, tvrdil Schumpeter, prostřednictvím „trvalé smršti tvořivé destrukce“, kterou přirovnal k darwinovskému procesu přirozeného výběru zajišťujícího „přežití nejschopnějších“. Jak říká Greenspan, „ostřejší hrany“ tvořivé destrukce obrousila legislativa spojená s programem New Deal Franklina Roosevelta, avšak po vlně deregulací v 70. letech získala Amerika velkou část svého podnikavého a riskujícího étosu zpět. Jak Greenspan dále poznamenává, byl to boom internetových společností v 90. letech, který „dal Schumpeterově představě tvořivé destrukce konečně širokou platnost“.
Týž Greenspan ovšem v roce 1996 varoval před „iracionální marnotratností“ a poté jako šéf Fedu neučinil nic, aby ji udržel na uzdě. Zmíněný pojem i Greenspanova nečinnost dávají smysl ve světle jeho (nyní otřeseného) intelektuálního systému.
Trvalou smršť tvořivé destrukce si nelze představit jinak než v kontextu koloběhu boomů a krachů. Raní teoretikové hospodářských cyklů to chápali. (Sám Schumpeter napsal v roce 1939 na toto téma tlustou, do značné míry nezáživnou knihu.)
V klasické teorii hospodářských cyklů zahajuje boom řada vynálezů – v osmnáctém století to byly mechanické tkalcovské stavy a spřádací stroje, v devatenáctém železnice, ve dvacátém automobily. Konkurenční tlaky a dlouhá doba, než se projeví náklady fixního kapitálu, však násobí optimismus, což vede k větším investicím, než jaké jsou ve skutečnosti ziskové. Taková přeinvestovanost pak zákonitě způsobuje kolaps.
Banky prohlubují boom tím, že příliš zvyšují dostupnost úvěrů, a poté zhoršují pokles tím, že úvěrovou politiku příliš prudce zpřísňují. Výsledkem je nicméně efektivnější rozložení investičního majetku.
Dennis Robertson, teoretik „reálných“ hospodářských cyklů z počátku dvacátého století, napsal: „Nejsem přesvědčen, že politika, která ve snaze o stabilitu cen, výkon a zaměstnanost udusila v samém zárodku boom anglických železnic ve čtyřicátých letech, boom amerických železnic v letech 1869-71 nebo německý elektrický boom v letech devadesátých, by byla celkově vzato přínosná pro obyvatele dotyčných zemí.“ Podobně jako jeho současník Schumpeter pokládal také Robertson hospodářské cykly, které obnášejí tvorbu nového kapitálu i destrukci kapitálu starého, za neoddělitelné od pokroku.
Současná teorie „reálného“ hospodářského cyklu zatěžuje tyto rané modely hromadou matematiky, přičemž hlavním výsledkem je minimalizace „destruktivity tvoření“. Daří se jí kombinovat technologiemi tažené cykly boomu a recesí s trhy, které se vždy pročišťují (tzn. neexistuje žádná nezaměstnanost).
Jak se tohoto triku dosahuje? Když pozitivní technologický „šok“ zvýší reálné mzdy, začnou lidé pracovat více, což vyvolá zvýšení výkonnosti. Tváří v tvář negativnímu „šoku“ naopak zaměstnanci zvýší objem volného času, což vede k poklesu výkonnosti.
Jde o efektivní reakce na změny reálných mezd. Žádná vládní intervence není zapotřebí. Záchrana neefektivních automobilek, jako je General Motors, pouze zpomaluje tempo pokroku. Zatímco většina škol ekonomického myšlení zastává názor, že jednou z klíčových zodpovědností vlády je zmírňování hospodářského cyklu, teorie „reálného“ hospodářského cyklu tvrdí, že snižování volatility snižuje bohatství!
Lze jen těžko pochopit, jak tento typ teorie vysvětluje dnešní ekonomické turbulence nebo nabízí spolehlivé instrukce, jak se s nimi vyrovnat. Za prvé lze na rozdíl od boomu internetových společností jen těžko identifikovat technologický „šok“, který ho odstartoval. Vzestup se samozřejmě nesl ve znamení superzbytnělých úvěrů. Ty se však nepoužívaly k financování nových vynálezů: ony samy byly vynálezem. Říkalo se jim sekuritizované hypotéky a nezanechaly za sebou žádné pomníky lidské nápaditosti – pouze hromady finančních trosek.
Za druhé tento model silně naznačuje, že vlády by ve světle podobných „šoků“ neměly dělat nic. Ekonomové „reálných“ hospodářských cyklů dokonce obvykle tvrdí, že nebýt Rooseveltovy pomýlené politiky New Deal, bývalo by zotavení z velké hospodářské krize z let 1929-1933 mnohem rychlejší, než ve skutečnosti bylo.
V dnešní situaci by se to rovnalo tvrzení, že vlády zemí z celého světa dělají všechno špatně, když sanují vratké banky, dotují neefektivní podniky a kladou překážky tomu, aby racionálně uvažující zaměstnanci trávili více času s rodinami nebo přijímali hůře placená místa. Připomíná mi to novináře, jenž v době vysoké nezaměstnanosti ve Spojených státech v 80. letech navštívil Roberta Lucase, jednoho z veleknězů školy nového hospodářského cyklu.
„Můj řidič je nezaměstnaný držitel titulu Ph. D.,“ sdělil Lucasovi. „No, řekl bych, že jestli jezdí s taxíkem, tak je to taxikář,“ odvětil nositel Nobelovy ceny za rok 1995.
Schumpeter sice geniálně vystihl vrozenou dynamiku kapitalismu taženého podnikatelským duchem, avšak jeho novodobí „reální“ následovníci udusili jeho postřehy ve vlastní posedlosti „rovnováhou“ a „okamžitými úpravami“. Pro Schumpetera bylo na kapitalistickém duchu cosi vznešeného a zároveň tragického. Tyto sentimenty jsou však na hony vzdálené krásným a uhlazeným metodám jeho matematicky založeného potomstva.
Robert Skidelsky, člen britské Sněmovny lordů, je emeritním profesorem politické ekonomie na Univerzitě ve Warwicku, autorem cenami ověnčeného životopisu ekonoma Johna Maynarda Keynese a členem správní rady Moskevské školy politologie.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Robert Skidelsky or return to our home page.
|
|
