LONDÝN – H.G. Wells po první světové válce napsal, že probíhají dostihy mezi morálkou a destrukcí. Lidstvo musí opustit své válečnické způsoby, prohlásil Wells, jinak jej zdecimuje technika.

Ekonomické spisy ale předestíraly naprosto odlišný svět. Tady byla technika po zásluze králem. Prométheus byl laskavým vladařem, jenž svému lidu rozdal plody pokroku. Ve světě ekonomů se mravnost neměla pokoušet techniku ovládat, nýbrž měla se přizpůsobit jejím požadavkům. Jedině tak mělo být možné zabezpečit hospodářský růst a odstranit chudobu. Tradiční morálka se vytrácela, zatímco technika násobila výrobní sílu.

Na této víře v technologickou spásu jsme lpěli, zatímco stará přesvědčení se vytrácela a technika byla čím dál nápaditější. Výsledkem byla víra v trh, neboť právě trh je porodní bábou technické vynalézavosti. Ve jménu této víry jsme přijali globalizaci, vůbec nejširší možné rozpětí tržního hospodářství.

V zájmu globalizace se společnosti odlidštily, pracovní místa přesouvala a dovednosti neustále přepracovávaly. Od jejích apoštolů slýcháme, že rozsáhlé narušení toho, co dávalo životu smysl, je nezbytné kvůli dosažení „efektivní alokace kapitálu“ a „redukce transakčních nákladů“. Moralisté, kteří se této logice vzpírají, dostávají cejch „překážek pokroku“. Ochrana – povinnost, již silnější dluží slabším – se stává ochranářstvím, zhoubou plodící války a korupci.

To, že dnešní globální finanční zhroucení je přímým důsledkem uctívání falešných bohů na Západě, je tvrzení, o němž nelze debatovat, natož jej připustit. Jedním z nejvyšších západních božstev je „hypotéza efektivního trhu“ – přesvědčení, že trh v každém okamžiku bezchybně určuje ceny všech obchodů, takže vylučuje boomy a propady, mánie a záchvaty paniky. Teologický jazyk, který by zadrhnutí úvěrů mohl odsoudit jako „mzdu hříšníků“ a zasloužený trest za nesmírnou zhýralost, už nelze používat.

Zamysleme se ale nad tím, jak se pojem „dluh“ (prapůvodní hřích proti Bohu, kdy se za největšího lichváře označovat Satan) proměnil v „pákový efekt“, což je metafora pocházející z mechaniky, která z klasické výstrahy proti „zadlužení se“ učinila prakticky povinnost být „vysoce pákově vyzdvižen“. Zadluženost rozdmýchává dvojí pokušení, totiž dostat co nejrychleji, co chceme, a dále dostat „něco za nic“.

Finanční inovace obě pokušení prohloubily. Matematické hlavy otevřené vyvinuly nové finanční nástroje, které slibem, že zbaví dluh jeho ostnu, prolomily zábrany rozvahy a zdrženlivosti. „Obchodníci s dluhem“ vynikajícího ekonoma Hymana Minskyho prodali své toxické zboží nejen lidem lehkověrným a nepoučeným, ale i chamtivým korporacím a údajným fištrónům.

Výsledkem byla celosvětová exploze „ponziovského“ finančnictví, pojmenovaného podle nechvalně proslulého italsko-amerického podvodníka Charlese Ponziho, které prohlašovalo, že vytvoří papíry stejně bezpečné a hodnotné, jako jsou domy. Naproti tomu poctiví Číňané, kteří si spoří velkou část svých příjmů, byli západními ekonomy plísněni za svou neschopnost pochopit, že povinností vůči lidstvu je utrácet.

Klíčovou teoretickou oporou při přechodu k dluhově poháněnému hospodářství byla nová definice nejistoty jako rizika. Právě to byl největší úspěch matematických ekonomů. Zatímco mít se na pozoru před nejistotou bývalo tradičně mravním úkolem, zajistit se proti riziku je čistě technická otázka.

Hlavní životní nejistota – cíl pouti mé vlastní nesmrtelné duše – postrkuje člověka k mravnosti. I existence všední nejistoty dává vzniknout konvencím a nepsaným pravidlům, která zahrnují to nejlepší z lidské zkušenosti tváří v tvář neznámu. Odstranění nejistoty ruší potřebu morálních pravidel.

Budoucí dění teď šlo rozložit na vypočitatelná rizika a bylo možné vyvinout strategie a nástroje k uspokojení širokého spektra „rizikových preferencí“. Navíc vzhledem k tomu, že konkurence mezi finančními zprostředkovateli setrvale „cenu rizika“ snižuje, budoucnost se stala (teoreticky) bezrizikovou.

Tato nehorázná domýšlivost soudobé ekonomie přivedla svět na pokraj katastrofy. Pochopitelně že tradiční morální tabu obklopující peníze bylo nezbytné uvolnit už před staletími, aby mohl nastoupit kapitalismus. Například klasické zapovězení lichvy se zmírnilo od zákazu účtovat si úrok u všech půjček na zákaz účtovat si úroky u půjček, pro něž věřitel nemá alternativní využití, tj. u „nakřečkovaných“ zásob či hotovostních bilancí.

Bez rozvoje dluhového financování by byl svět mnohem chudší, než je. Přesto platí, že přecházet od jednoho extrému (ukrývání našetřených peněz pod postelí) ke druhému (půjčování peněz, které sami nemáme) znamená vyškrtnout rozumný střed.

Jak by taková rozumná střední cesta mohla vypadat, ukazuje prozíravý režim dohledu zavedený centrální bankou Španělska v reakci na tamní bankovní krize 80. a 90. let minulého století. Od španělských bank se vyžaduje, aby zvyšovaly své vklady v poměru k zadlužení a aby si dávaly stranou kapitál vzhledem k aktivům v mimobilančních výkazech.

Jelikož španělské banky měly málo pobídek k vytváření „strukturovaných investičních nástrojů“, jen nemnoho z nich je zavedlo, takže se vyhnuly přemrštěnému pákovému financování. Španělské banky si tudíž obvykle dělají rezervy k pokrytí 150% špatných dluhů, kdežto britské banky pokrývají jen 80-100%. Španělé kupující dům zase musí zaplatit zálohu ve výši 20% až 30%, kdežto ve Spojených státech a ve Velké Británii se v posledních letech rozdávaly 100% hypotéky.

H.G. Wells měl pravdu zčásti: dostihy mezi morálkou a destrukcí se netýkají jen války, ale i hospodářského života. Dokud budeme spoléhat na to, že technické fígle zalepí morální trhliny a že vlády přispěchají se záchrannými balíčky, které znovu uvedou do chodu zaběhlý kolotoč, nevyhnutelně budeme vrávorat od amoku k amoku, s přestávkami v okamžicích zhroucení. Jednou ale na nějakou hranici růstu narazíme.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč