Zatímco Izrael oslavuje své 60. narozeniny, Palestinci si připomínají nakba čili „katastrofu“ – svůj příběh o oloupení, okupaci a státním vakuu. Pro obě strany i pro vnější mocnosti ale události roku 1948 a to, co následovalo – počínaje rokem 1967 okupace zbývajících oblastí historické Palestiny –, představuje tragické selhání.

Izrael je tímto selháním nejvíce vinen, kvůli své pokračující vojenské okupaci a protiprávním osadám. Ač slovně se hlásí k míru, odmítnutí izraelské armády opustit okupovaná území zůstává v přímém rozporu s tím, co úvodní část rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů č. 242 označila za „nepřípustný zábor půdy silou“.

Zodpovědnost ale nesou i mezinárodní společenství, Palestinci a Arabové, třebaže v různých mírách. Seznam zklamání začíná už před zrodem izraelské státnosti a nakba : Kingova a Craneova komise z roku 1919, Peelova zpráva z roku 1937, britská Bílá kniha z roku 1939, Angloamerická vyšetřovací komise z roku 1945 a Plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947. Od té doby jsme tu měli rezoluce OSN č. 194, 242 a 338, Rogersův plán, Mitchellův plán, Tenetův plán, Camp David, Tabu, Saúdský plán, „cestovní mapu“, Ženevskou iniciativu, Volbu lidu a Arabskou mírovou iniciativu.

Ovšemže Palestinci a Arabové jsou rovněž vinni svou neschopností vcítit se do strádání židovského národa, porozumět mu a pochopit jej. Přestože Palestinci neměli s evropským antisemitismem ani s nacistickým holocaustem nic společného, neměli tragédii Židů přehlížet. Palestinci byli tak pohrouženi do svého vzdoru vůči sionismu, že si nedokázali uvědomit existenční potřeby Židů, stejně jako nedokázali pochopit účinky nevybíravých násilných činů proti izraelským civilistům.

Pohlceni opodstatněným hněvem, Palestinci a Arabové nedokázali přijít se seriózním postojem, jímž by vyšli Izraelcům vstříc, a nedokázali vytvořit funkční politickou strategii, která by řešila každodenní palestinské potřeby a národní aspirace. Přeshraniční útoky, únosy, arabská a mezinárodní diplomacie, tajné rozhovory, nenásilný odpor, sebevražedné atentáty, rakety, regionální arabské iniciativy, mezinárodní míroví vyslanci: nic zatím nedokázalo okupaci ukončit. Ani u jednoho přístupu palestinští lídři, důvěřující prázdným proklamacím arabských států o solidaritě s jejich věcí, nedokázali odhadnout své síly v porovnání s Izraelci.

Arabské státy se ani nepřiblížily úrovni americké a evropské pomoci ve prospěch Palestinců a už vůbec ne ještě vyšší úrovni západní podpory – politické a vojenské, stejně jako finanční –, která je klíčem ke schopnosti Izraele odolávat palestinským požadavkům svobody. Zatímco evropská veřejná i soukromá podpora Izraele, zejména v počátečních letech, se považuje za velice rozsáhlou, USA kromě poskytování masivní finanční podpory vytvořily také štít vet a politické ochrany Izraele. Bývalá funkcionářka diplomatického sboru Shirl McArthurová ve své Washingtonské zprávě o problematice Středního východu odhaduje, že přímá pomoc USA ve pospěch Izraele v letech 1949 až 2006 činila celkem 108 miliard dolarů.

Po USA je nejdůležitějším poskytovatelem hospodářské a vojenské pomoci Izraeli Německo. Zdaleka největší část německé pomoci má podobu restitučních plateb za nacistická zvěrstva. Celková německá pomoc izraelské vládě, jednotlivým Izraelcům a soukromým izraelským institucím dosáhla už 31 miliard dolarů, čili 5345 dolarů na hlavu, takže součet americké a německé pomoci Izraeli činí téměř 20 tisíc dolarů na jednoho Izraelce.

Tváří v tvář izraelské síle teď nezdar palestinského národního hnutí nahrál islamistům. Islámské hnutí odporu (známé pod svým arabským akronymem jako Hamás), které se zformovalo během první intifády v roce 1987, nabylo na síle v 90. letech, po návratu Jásira Arafata z OOP a vytvoření palestinské samosprávy na základě Dohod z Osla. Politické body Hamásu přineslo odmítnutí Dohod z Osla, neboť Palestincům začalo být čím dál zřejmější, že stisky rukou na trávníku před Bílým domem nepřinesou kýžené ukončení izraelské okupace ani nezákonných osídlovacích aktivit Izraele.

Navzdory dlouhé řadě neúspěchů, uchvácení vlády nad Gazou Hamásem v červnu 2007 a jeho vyvrženeckého postavení na Západě nám však USA opakovaně tvrdí, že rok 2008 bude rokem mírové dohody. Arabský mírový návrh, který se zasazuje o palestinský stát v hranicích z roku 1967 a spravedlivé řešení problému uprchlíků výměnou za normalizaci vztahu arabských států s Izraelem, se přitom zdá odsouzený k nezdaru.

Po 60 letech neúspěchů a v době, kdy generace, která prožila nakba , opouští scénu, je politické urovnání, jež Palestincům dokáže zajistit svobodu a nezávislý stát vedle bezpečného Izraele a spravedlivé řešení problému uprchlíků, potřebnější – ale podle všeho také hůře dosažitelné – než kdy dřív.