Transatlantic Perspectives
Patologický boom německého exportu
Hans-Werner Sinn
|
|
|
|
Německo je světovým průmyslovým bazarem. Žádná jiná země nemůže svým mezinárodním klientům nabídnout tak širokou paletu průmyslových výrobků. Německo má 450 skrytých mistrů světa v oblasti úzce specializovaných produktů a hostí patnáct z dvaceti největších veletrhů na světě. Kromě toho je také největším světovým vývozcem komerčních produktů a druhým největším vývozcem zboží a služeb.
Zároveň se však Německo postupně stává bazarovou ekonomikou i v jiném slova smyslu, protože se dnes specializuje na činnosti, které mají blízko k zákazníkům, zatímco stále větší podíl své výroby s vysokou přidanou hodnotou stěhuje do zemí s nízkou úrovní mezd. Jinými slovy se role Německa ve světové ekonomice postupně přesouvá z výrobce na obchodníka. V důsledku toho obsahuje jeho vývoz stále vyšší podíl dováženého zboží a služeb, zatímco domácí přidaná hodnota na jednotku exportu rychle klesá.
V popředí bazarové ekonomiky stojí automobilový průmysl a elektroprůmysl. Aby totiž zůstaly cenově konkurenceschopné, opírají se o dovážené komponenty. Výroba elektrických produktů, jako jsou čipy a pasivní zařízení, se v mnoha případech zcela přesunula do Asie a i výroba těch automobilů, které se ještě stále montují v Německu, se silně opírá o součástky vyrobené ve východní Evropě.
Pokles přidané hodnoty na jednotku exportu neznamená, že klesá i sama přidaná hodnota v exportu. Pouze to znamená, že se rozvolnil vztah mezi objemem exportu a přidanou hodnotou, kdy na každé 1% dodatečné přidané hodnoty připadá 1,3% růstu objemu německého exportu. Zatímco tedy průměrný podíl dovozu obsaženého v německém vývozu činí 38%, tento dovoz již představuje 53 eurocentů z každého dodatečného eura reálného vývozu.
Mnozí lidé se domnívají, že specializace na „bazarové činnosti“ by měla vyústit ve snížení přidané hodnoty v exportu. Přirozenou vlastností mezinárodní specializace je však skutečnost, že přidaná hodnota v exportu roste rychleji než HDP, a ani specializace na bazarové činnosti není výjimkou. Z bazarového efektu nevyplývá pokles přidané hodnoty v exportu – pouze skutečnost, že objem exportu roste rychleji než přidaná hodnota v něm obsažená.
Je to dobře, nebo špatně? Nárůst exportem indukované přidané hodnoty, k němuž dochází navzdory bazarovému efektu, je sám o sobě pro úsudek irelevantní, poněvadž každou specializaci doprovází snížení přidané hodnoty v jiných sektorech, způsobené skrytými přesuny práce a kapitálu. Existuje jev zvaný nadměrná specializace.
Posouzení, zda v Německu nastala nadměrná specializace, se musí zaměřit spíše na trh práce, neboť právě zde se proces specializace organizuje. K optimismu zde bohužel není žádný důvod.
V letech 1995 až 2004 zaniklo ve výrobě 1,09 milionu ekvivalentních pracovních míst na plný úvazek. Ve zbytku ekonomiky současně nebyla vytvořena žádná nová pracovní místa. Zaměstnanost mimo výrobní sféru naopak klesla také, takže ekonomika jako celek utrpěla čistou ztrátu 1,26 milionu ekvivalentních pracovních míst na plný úvazek.
Procento poklesu zaměstnanosti v německém průmyslu bylo od pádu komunismu dokonce vyšší než v kterékoliv jiné členské zemi OECD. Částečně to bylo dáno poklesem v bývalém východním Německu. Ale i západní část Německa vykazuje druhou nejhorší hodnotu ze všech rozvinutých zemí.
Časovou shodu mezi nezaměstnaností a rostoucím exportem lze v podstatě vysvětlit vysokými a nepružnými mzdami, jimiž Německo stále trpí. Ty jsou zase výsledkem agresivní odborové politiky – zejména náhradních příjmů sociálního státu, od nichž se odvíjí výše minimální mzdy pro celou ekonomiku. Německo mělo po většinu posledních 20 let nejvyšší náklady na hodinu práce; teprve nedávno se v důsledku revalvace koruny dostalo do čela Dánsko.
Přemrštěné mzdy až příliš rychle ničí výrobní fáze s vysokým podílem práce. Kromě toho poškozují i další sektory s vysokým podílem práce, jako jsou textilní průmysl, jednoduché služby, cestovní ruch a stavebnictví.
V důsledku toho musí tyto sektory uvolňovat spoustu pracovních sil a kapitálu. Ty se pak tlačí do kapitálově náročných vývozních sektorů, které se dokážou lépe vyrovnat s vysokými mzdami. Tyto sektory díky tomu rostou obzvláště rychle, avšak vzhledem ke své vysoké kapitálové náročnosti nedokážou zaměstnat veškerou uvolněnou pracovní sílu, což vede k tomu, že část nezaměstnaných pracovníků se nemůže obrátit jinam než na sociální stát.
Současně platí, že jelikož návratnost kapitálu zůstává kvůli vysokým mzdám nízká, je velmi nízký i objem investic. Přebytek úspor oproti investicím proudí do zahraničí v podobě vývozu kapitálu.
Čisté zahraniční investice (včetně investic finančních) již v posledních letech převýšily investice domácí. Hospodářský růst a tvorba pracovních míst se zpomalují, zatímco export prudce stoupá. Mnozí lidé přitom kupodivu interpretují německý exportní boom a přebytek na běžném účtu platební bilance, který je měřítkem tohoto vývozu kapitálu, jako ukazatel síly Německa coby investičního místa.
S dalším pokračováním mezinárodní dělby práce se bude podíl dovozu na německých výrobcích i nadále zvyšovat, což znamená, že stoupající export půjde ruku v ruce s úbytkem domácích pracovních míst a nižším růstem příjmů. Pokud a dokud se němečtí zaměstnanci nesmíří s potřebou vyšší flexibility tváří v tvář globální konkurenci, pak budou zisky z exportu i nadále investovány v zahraničí, což sníží celkové výrobní náklady – a posílí bazarovou ekonomiku doma, aniž by vznikla další pracovní místa.
Hans-Werner Sinn je ředitelem mnichovského Ifo institutu pro hospodářský výzkum.
Copyright: Project Syndicate, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Hans-Werner Sinn or return to our home page.
|
|
