V posledních deseti letech je Německo nejpomaleji rostoucí ekonomikou v Evropské unii a Evropa nejpomaleji rostoucím kontinentem na světě. Mezi lety 1995 a 2005 zaznamená Německo růst o pouhých 14,6%, zatímco stará EU vzroste v průměru o 24%, USA o 39,9% a světová ekonomika o 45,6%. Proč si Německo vede tak špatně?

Jedna teorie, k níž se hlásí i předseda německé vládní sociálnědemokratické strany Franz Müntefering, zní, že Německo je již tam, kde ostatní teprve chtějí být. Pomalý německý růst je podle něj známkou přirozené konvergence.

Tato teorie však není přesvědčivá. Pokud jde o příjem na obyvatele, bylo Německo v poslední době předstiženo hned několika členskými zeměmi EU včetně Irska, Velké Británie, Nizozemska a Francie a stále roste pomaleji než všechny tyto země.

Další, o něco přijatelnější teorie zní, že v průběhu posledních patnácti let postihlo Německo současně několik vnějších problémů či šoků. Vzhledem ke své strnulosti, rozsáhlému systému sociální péče a přeregulovanému trhu práce nedokázala země na tyto šoky reagovat a dostala se do potíží. Tato teorie se odvolává na hypotézu britského historika Arnolda Toynbeeho, podle něhož se impéria hroutí, protože nejsou s to reagovat na vnější výzvy.

Prvním šokem bylo zintenzivnění globalizace, které přineslo spoustu nové konkurence s nízkou úrovní mezd. Ačkoliv je globalizace postupný proces, jakmile se do hry rozhodla vstoupit Čína, získal tento fenomén nový impulz. Čína je desetkrát větší než Japonsko a ani s Japonskem se nejednalo snadno. Když do hry vstoupilo Japonsko, ztratily konkurenční výhodu například německé přesné nástroje a optická zařízení.

Druhým šokem byla integrace EU včetně rozšíření na sever a na jih. Odstranění vnitřních hranic EU přineslo všem zemím podstatné rozšíření trhu a možnost uplatnění množstevních úspor. To však pomohlo spíše malým než velkým evropským státům a pro Německo jakožto největší evropskou ekonomiku to znamenalo další konkurenci.

Vezměme si například výrobce mobilních telefonů Nokia. Díky množstevním úsporám, které umožnil společný trh, dokázala Nokia plně využít své invence, zatímco německý Siemens se nedávno rozhodl opustit trh s mobilními telefony.

Třetím šokem bylo euro, které přineslo rychlé sblížení dlouhodobých úrokových sazeb, jež se v některých zemích pohybovaly o pět až sedm procentních bodů nad německou úrovní. Mezinárodní investoři, kteří tak byli osvobozeni od rizika směnného kurzu, již od těchto zemí nepožadovali rizikovou prémii a byli ochotni poskytovat všem prostředky za stejně příznivých podmínek, jaké byly do té doby vyhrazeny pro Německo.

To je dobré pro Evropu, poněvadž to pomáhá zlepšit alokaci kapitálu a stimuluje růst přesunem německých úspor do odlehlých a dříve znevýhodněných oblastí eurozóny. Pro německé zaměstnance, kteří by s tímto kapitálem také rádi spolupracovali, je však přínos tohoto procesu pochybný.

Čtvrtým šokem bylo rozšíření EU na východ, které přineslo mimořádné obchodní a investiční příležitosti na východě, ale současně znamenalo silnou konkurenci levné pracovní síly. Mzdové náklady v deseti zemích, které v roce 2004 vstoupily do EU, činí v průměru pouhých 14% západoněmecké úrovně. Levná konkurence vedla ke značnému outsourcingu a off-shoringu, které udržely německé firmy konkurenceschopné pouze snížením poptávky po domácí pracovní síle. A jelikož ani německé odbory, ani německý sociální stát by neakceptovaly snižování mezd, byla výsledkem vyšší nezaměstnanost a pomalejší růst.

Pátým šokem bylo sjednocení Německa, které je z ekonomického hlediska nezdarem. HDP na obyvatele v produktivním věku činilo v roce 1996 ve východní části Německa 61% západoněmecké úrovně, kdežto dnes dosahuje pouhých 59%. Pomalý růst východní části země sráží celoněmecký průměr, zatímco obrovská poptávka po veřejných prostředcích na východě zvyšuje veřejný dluh. Slabá fiskální pozice zase podkopává důvěru investorů, což má zřetelné dopady na hospodářský růst.

Všech pět šoků představuje historický vývoj, který je dobrý pro svět jako celek, ale problematický pro Německo. Má-li země překonat problémy a pokračovat v růstu, bude muset zpružnit svůj trh práce. Pouze po úpravě mezd směrem dolů tak, aby se přizpůsobily novému mezinárodnímu prostředí, se mohou němečtí zaměstnanci stát znovu konkurenceschopnými, země se navrátit k vyšší zaměstnanosti a využívat svůj lidský kapitál na maximální kapacitu.

Nová vláda, kterou voliči s největší pravděpodobností zvolí v září, bude stát před obtížným úkolem předestřít Němcům realitu a prosadit nezbytné reformy. Teprve pak se dozvíme, zda si Německo dokáže poradit s toynbeeovskou výzvou, které dnes čelí.

Copyright: Project Syndicate, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.