V námořní bitvě mezi Severní a Jižní Koreou kleslo minulý týden ke dnu mnohem víc než jen jihokorejská fregata. Ke dnu klesla nejspíše také takzvaná ,,sluneční politika", tedy politika sblížení se Severní Koreou, která se ještě nedávno zdála být vrcholným politickým úspěchem funkčního období jihokorejského prezidenta Kim Te-džunga.

Od doby, kdy se Kim Te-džung a severokorejský vůdce Kim Čung-il setkali ve zbídačelém severokorejském hlavním městě Pchjongjangu, uplynuly dva roky. Kim Čung-il do dnešního dne svou slíbenou návštěvu Soulu neopětoval. Z toho plyne, že severokorejské nepřátelství vůči Jihu pokračuje z nezmenšenou silou.

Proč? O tom lze jen spekulovat. Severokorejská armáda zřejmě odmítá jakoukoli skutečnou změnu, poněvadž přežití tamního režimu závisí na její strategii ,,armáda především". Dokud bude strážcem severokorejského režimu severokorejská armáda, nebude Kim Čung-il mít moc změnit domácí a zahraniční politiku své země.

Na Jihu se náruživě diskutuje o příčinách agresivního chování severní části poloostrova. Možná Severní Korea chtěla narušit fotbalové mistrovství světa, které Jižní Korea spolupořádala s Japonskem a ve kterém jihokorejský tým zaznamenal nevídaný úspěch. Přijatelnější vysvětlení je ale takové, že Sever chtěl takto dát Jihu najevo, že ignorování ze strany Jižní Koreje, USA, Číny a dalších zúčastněných stran už nehodlá tolerovat. Ať už byly pohnutky severokorejského režimu jakékoliv, jedna věc je jistá: Severní Korea nemíní nijak prezidentu Kim Te-džungovi pomoci uchovat ,,sluneční politiku" jakožto jeho politické dědictví poté, co v únoru příštího roku opustí svůj úřad.

Pod bodem mrazu jsou rovněž severokorejské vztahy s USA. Těsně před námořní srážkou vyslala Bushova vláda do Pchjongjangu asistenta ministra zahraničních věcí Jamese Kellyho, aby vysondoval, jak je na tom Severní Korea se šířením raketových a jaderných zbraní a konvenčními vojenskými silami. Z návštěvy nevzešlo vůbec nic. Je to tedy poměrně znepokojivý trend. V únoru americký prezident zařadil Severní Koreu do ,,osy zla" a v březnu ji Pentagon označil za možný cíl preventivního jaderného útoku, zaútočí-li proti Jižní Koreji.

V dubnu Bushova administrativa odmítla uznat prohlášení, že Severní Korea dodržuje dohodu z roku 1994 o zmrazení svého jaderného zbrojního programu. Teď Amerika Severní Koreu žádá, aby přistoupila na inspekci Mezinárodní agentury pro jadernou energii na jejích jaderných základnách. USA chtějí zjistit, zda Severní Korea náhodou neskrývá materiál na výrobu jaderných zbraní, a to ještě předtím, než jihokorejští dělníci začnou klást základy dvou jaderných reaktorů na lehkou vodu, které byly Severu dohodou z roku 1994 přislíbeny. Severní Korea musí kromě toho v brzké době prohlásit, zda bude po roce 2003 pokračovat v deklarovaném moratoriu na testování balistických střel.

Na rozdíl od Clintonovy administrativy, která styky se Severní Koreou viděla jako cíl sám o sobě, Bushova administrativa se soustřeďuje na prevenci prodeje severokorejských raket do rizikových zemí jako Írán, na splnění mezinárodních závazků ohledně jaderných záruk a na snížení konvenčních vojenských sil podél hranice s Jižní Koreou. Americe jde vlastně o jakési ,,podmíněně provizorní styky" se Severní Koreou, jež jsou součástí její globální kampaně proti mezinárodnímu terorismu a zbraním hromadného ničení.

,,Sluneční politika" ovšem ztrácí také na poli domácí jihokorejské politiky. Jednostrannost a úpornost, s nimiž prezident Kim a jeho tým přistupovali k otevírání se Severu, dokázaly jihokorejskou společnost ve věci, k níž se dosud stavěla velmi jednotně, rozdělit na dva názorové tábory. Odpůrci Kimovy politiky přitom poukazují na to, že Jih dělá ústupky, za které od Severu nikdy nic nedostane.

Minulý měsíc, v průběhu kampaně před volbami do místní samosprávy, kandidát opoziční Velké národní strany na úřad prezidenta Li Chou-čchang opakovaně vyzdvihoval princip reciprocity a přislíbil, že zruší dohodu ze summitu ,,Kim/Kim", pokud Kim Čung-ilova vláda bude trvat na tom, aby Jih akceptoval podmínky Severu pro konstitucionální budování sjednocené Koreje. Odpůrci prezidenta Kim Te-džunga ve volbách s převahou zvítězili, což jasně svědčí o neoblíbenosti politiky stávajícího prezidenta.

Není pochyb o tom, že námořní konfrontace, v níž přišli o život čtyři jihokorejští námořníci, dále pošramotila důvěryhodnost prezidenta Kim Te-džunga a jeho politiky vůči Severu. Prezident si sice sám vyžádal omluvu, ale Sever jen obvinil Jižní Koreu, že proti němu vyvolala ozbrojenou provokaci. Pokud Sever svůj postoj nezmění, prezidentovy snahy držet se ,,sluneční politiky" budou v očích jihokorejské veřejnosti den za dnem slábnout. Tento přístup značně ztíží úsilí budoucího prezidenta - nehledě na to, kdo jím bude - přivést ,,sluneční politiku" zpátky k životu, ať by sebevíc chtěl.

,,Sluneční politika" - ačkoli to vypadá, že brzy zajde na úbytě - nebyla vůbec marná. V prvé řadě otevřela Severní Koreu Jižní Koreji a zbytku světa. V důsledku tohoto vývoje Severní Korea vstoupila do mezinárodního systému a její závislost na Jižní Koreji, USA, Číně a dalších dárcích se prohloubila. Na druhé straně je ale pravda, že toto postupné otevírání se světu chování Severní Koreje nijak zásadně nezměnilo.