The Ethics of Life
Devalvace života
Peter Singer
|
|
|
|
V srpnu 2001 sdělil prezident George W. Bush Američanům, že se obává „kultury, která devalvuje život“, a že se domnívá, že jako prezident Spojených států má „důležitou povinnost podporovat a podněcovat úctu k životu v Americe i na celém světě“.
Toto přesvědčení stálo v pozadí Bushova odmítnutí věnovat prostředky federální vlády na výzkum kmenových buněk, který by mohl zahrnovat ničení lidských embryí. Ačkoliv Bushova administrativa připustila, že podle některých vědců by výzkum kmenových buněk mohl nabídnout nové metody léčby nemocí postihujících 128 milionů Američanů, z Bushova pohledu ani tato vyhlídka očividně neospravedlňovala ničení lidských embryí.
Minulý měsíc namířily vojenské jednotky, kterým týž prezident velí, raketu na dům v Damadole, pákistánské vesnici nedaleko od afghánských hranic. Při útoku zahynulo osmnáct lidí, z toho pět dětí. Cíl útoku a muž číslo dvě sítě al-Káida Ajmán Zavahrí mezi mrtvými nebyl, ačkoliv několik méně významných zástupců této teroristické organizace údajně ano.
Bush se za útok neomluvil ani nevyčinil těm, kdo ho nařídili. Podle všeho se domnívá, že naděje na zabití významného teroristického vůdce je dostatečným ospravedlněním pro odpálení rakety, která téměř s určitostí zabije nevinné lidské bytosti.
Stejný postoj zaujali také další američtí politici. Senátor Trent Lott, konzervativní republikán – a význačný odpůrce potratů – o útoku řekl: „Rozhodně jsme to měli udělat.“ Senátor John McCain, další přední republikán, jenž ovšem často s Bushem nesouhlasí, vyjádřil politování nad civilními oběťmi, ale zároveň dodal: „Nemohu vám říci, že bychom totéž neučinili znovu.“
Pro současnou administrativu by samozřejmě bylo obtížné prohlásit, že už nic podobného neudělá, když stejnou věc učinila již mnohokrát předtím. Dne 1. listopadu 2001 bombardovala americká letadla Ishák Sulejman, v podstatě jen skupinu hliněných chatrčí, protože na jedné z ulic parkoval nákladní automobil Talibanu. Ten sice před bombardováním odjel, ale jinak při útoku zahynulo 12 místních vesničanů a 14 dalších utrpělo zranění. Příběhů o zmařených životech nevinných lidí v afghánské válce je přitom celá řada.
Rovněž v Iráku si americké útoky vyžádaly životy mnoha civilistů. I zde snad za všechny postačí jeden příklad. Dne 5. dubna 2003 se stala terčem bombardování jedna civilní čtvrť v Basře. Cílem útoku byl generál Alí Hasan Madžíd známý jako „chemický Alí“, protože v minulosti používal proti Iráčanům chemické zbraně. Jedna z bomb dopadla na dům Hamúdiových, respektované a vzdělané rodiny, jejíž žádný člen nepatřil k vládnoucí straně Baas. Z rozvětvené čtrnáctičlenné rodiny zahynulo plných deset členů – včetně jednoho novorozence, jednoho dvouletého dítěte, desetiletého chlapce a dvanáctileté holčičky. O čtyři měsíce později byl Madžíd dopaden živý; bomby minuly zamýšlený cíl.
Tato neochvějná ochota způsobovat ztráty mezi civilisty – mnohdy i při útocích na cíle, které nemají klíčový vojenský význam – naznačuje, že Bush i další američtí představitelé hájící právo na život mají menší starost o životy nevinných lidí v Afghánistánu, Iráku a Pákistánu než o lidská embrya. To jsou ovšem prapodivně nastavené priority. Žádní rodiče netruchlí nad ztraceným embryem tak, jako by truchlili nad smrtí dítěte. A žádná embrya nemohou trpět a mít naděje či touhy do budoucna, které pak rázně přetne smrt.
Ztráta nevinných lidských životů v Damadole by se snad dala ospravedlnit pragmatickým výpočtem, podle něhož zabití předáků al-Káidy zachrání v dlouhodobém horizontu větší počet nevinných lidí. Zůstanou-li tito předáci na svobodě, mohli by koneckonců úspěšně provést další teroristické útoky, které by si vyžádaly stovky nebo i tisíce nevinných lidských životů. Bush se však o tento argument nemůže opřít, neboť přesně toto ospravedlnění sám odmítá v případě ničení embryí s cílem zachránit v dlouhodobém výhledu lidi umírající na choroby, které v současnosti neumíme léčit.
Jiní moralisté namítnou, že rozdíl mezi ničením embryí pro výzkumné účely a zabíjením civilistů při vojenských útocích spočívá v tom, že v prvním případě jde o úmyslné zabíjení, zatímco ve druhém o „vedlejší ztráty“ – nezamýšlené, byť předvídatelné vedlejší dopady ospravedlnitelného válečného aktu.
Můžeme připustit, že prvotním záměrem těch, kdo naplánovali a schválili útok na Damadolu, nebylo zabití nevinných lidí. Stejně tak můžeme přijmout tezi, že Zavahrí je bezpochyby nebezpečným protivníkem, jenž stále aktivně působí v teroristickém hnutí, a že tedy představuje legitimní vojenský cíl. S poukazem na uvedené okolnosti lze snad tento konkrétní útok ospravedlnit.
Doktrína, podle níž je přijatelné uskutečnit akci, u které lze předvídat oběti na nevinných lidech, může mít nicméně ten důsledek, že začneme brát smrt zabitých lidí na lehčí váhu, než by bylo vhodné. Zdá se, že právě k tomu došlo někde v americkém řetězci velení. Přítomnost nákladního auta Talibanu neospravedlňuje bombardování vesnice, v níž civilisté vedou své každodenní životy. Zabití nevinných lidí kvůli zajištění jakési drsné spravedlnosti pro „chemického Alího“ – mimořádně odporného příslušníka Saddámovy vojenské elity, který však již v době útoku nebyl členem vojenského velení – je špatné.
Kultura, která umožňuje – ba dokonce schvaluje – podobnou taktiku, není ve skutečnosti oddána úctě k životu. Můžeme si být docela jisti, že by se americké jednotky chovaly jinak, kdyby okolními civilisty bývali jiní Američané.
Peter Singer je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě. Mezi jeho poslední knihy patří „Writings on an Ethical Life“ („Spisy o etickém životě“) a „One World“ („Jeden svět“).
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Peter Singer or return to our home page.
|
|
