MELBOURNE – Po století, které zažilo dvě světové války, nacistický holocaust, stalinský gulag, kambodžská pole smrti a nověji ohavnosti ve Rwandě a teď v Dárfúru, je těžké obhajovat přesvědčení, že mravně vyspíváme. Věc se ale netýká jen krajních případů mravního selhání.

Letos si připomínáme 60. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním Organizace spojených národů. Deklarace byla snahou stanovit v reakci na zločiny spáchané během druhé světové války zásadu, že všem přísluší tatáž základní práva, bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství či jinou okolnost. Snad bychom tedy mohli mravní pokrok zhodnotit tím, že se budeme ptát, jak se nám daří bojovat proti rasismu a sexismu.

Posoudit, v jakém rozsahu skutečně rasismu a sexismu ubylo, je drtivý úkol. Nedávné průzkumy veřejného mínění provedené WorldPublicOpinion.org však na tuto otázku vrhají jisté světlo.

Průzkumy, které zahrnovaly téměř 15 tisíc respondentů, byly provedeny v 16 zemích představujících 58% světové populace: v Ázerbájdžánu, Číně, Egyptě, Francii, Velké Británii, Indii, Indonésii, Íránu, Mexiku, Nigérii, na palestinských územích, v Rusku, Jižní Koreji, Turecku, na Ukrajině a ve Spojených státech. V 11 z těchto zemí byla většina přesvědčena, že během jejich života se s lidmi odlišných ras a národností začalo zacházet rovnoprávněji.

V průměru to tvrdí 59% respondentů, přičemž jen 19% se domnívá, že s lidmi se zachází s menší rovností, a 20% odpovídá, že nedošlo k žádné změně. Vyšší míru rovnoprávnosti pociťují především lidé v USA, Indonésii, Číně, Íránu a Velké Británii. Palestinci jsou jediným národem, kde většina dotazovaných u lidí odlišných ras a etnických skupin pozoruje úbytek rovnoprávnosti, byť v Nigérii, na Ukrajině, v Ázerbájdžánu a v Rusku jsou názory poměrně rovnoměrně rozdělené.

Ještě výraznější celková většina, 71% respondentů, se domnívá, že směrem k rovnoprávnosti udělaly pokrok ženy, přestože palestinská území jsou znovu výjimkou, tentokrát společně s Nigérií. Rusko, Ukrajina a Ázerbájdžán opět mají významné menšiny, které říkají, že s ženami se dnes jedná méně rovnoprávně než dříve. V Indii sice pouhých 53% lidí říká, že ženy dosáhly větší rovnoprávnosti, avšak dalších 14% tvrdí, že ženy dnes mají více práv než muži! (Podle všeho mají na mysli jen ty, jejichž život neukončí potrat, když se během prenatálního vyšetření ukáže, že nejsou mužského pohlaví.)

Celkově se zdá pravděpodobné, že tyto názory odrážejí skutečné změny, a tedy že jsou známkami mravního pokroku na cestě ke světu, v němž lidem nejsou upírána práva na základě rasy, etnické příslušnosti ani pohlaví. Tento náhled potvrzují ta nejpozoruhodnější zjištění v průzkumech: velice široce rozšířené odmítání nerovnosti založené na rase, etnické příslušnosti či pohlaví. V průměru 90% dotázaných odpovědělo, že rovnoprávné zacházení s lidmi odlišných ras a etnických kořenů je důležité, a v žádné zemi nemělo víc než 13% respondentů motivaci říct, že rovné zacházení důležité není.

Při otázce na rovná práva u žen byla podpora téměř stejně silná, neboť za důležitá je považovalo 86% respondentů. Významné je, že tyto většinové skupiny existovaly i v muslimských zemích. V Egyptě například rasovou a etnickou rovnost označilo za důležitou 97% lidí a rovnoprávnost žen považovalo za důležitou 90% dotázaných. V Íránu tato čísla činila 82% a 78%.

V porovnání s dobou jen deset let před Všeobecnou deklarací lidských práv to představuje významnou změnu v názorech lidí. Rovná práva pro ženy – nejen volební právo, ale také možnost pracovat mimo domov nebo žít nezávisle – byla v mnoha zemích stále radikální myšlenkou. Otevřeně rasistické názory převládaly v Německu i na americkém jihu a velká část světové populace žila v koloniích ovládaných evropskými mocnostmi. Navzdory tomu, co se odehrálo ve Rwandě a bývalé Jugoslávii – a co bylo podle všeho na spadnutí po nedávném zpochybnění voleb v Keni –, dnes žádná země rasistickou doktrínu otevřeně neschvaluje.

O rovnoprávnosti žen se totéž bohužel říct nedá. V Saúdské Arábii není ženám povoleno řídit auto, natož volit. V mnoha dalších zemích také platí, že ať už o rovnosti pohlaví říkají lidé cokoliv, realita je taková, že ženy ani zdaleka rovná práva nemají.

To může znamenat, že výzkumy, které jsem citoval, nevypovídají o všeobecné rovnoprávnosti, ale o široce rozšířené přetvářce. Nicméně pokrytectví je projevem úcty, již neřest vzdává ctnosti, a už skutečnost, že rasisté a sexisté musí tuto úctu dávat najevo, je známkou mravního pokroku.

Slova mají důsledky a tomu, co jedna generace říká, ale ve skutečnosti nevěří, může další generace věřit, ba dokonce v souladu s tím jednat. Veřejné přijímání idejí je samo o sobě jistým pokrokem, ale ve skutečnosti záleží hlavně na tom, že se stává pákou, již lze využít k prosazení konkrétního pokroku. Výsledky těchto průzkumů veřejného mínění bychom právě proto měli přivítat a předsevzít si, že trhlinu mezi krásnými řečmi a skutečností zacelíme.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč