The Ethics of Life
Zbavit stáří nemoci
Peter Singer
|
|
|
|
PRINCETON – Zápal plic se kdysi nazýval „přítelem starců“, protože často přinášel poměrně rychlý a bezbolestný konec života, jehož kvalita už byla mizerná a který by jinak nadále chátral. Výzkum silně dementních pacientů v pečovatelských domech v okolí Bostonu teď ukazuje, že s tímto „přítelem“ se často bojuje antibiotiky. Taková praxe přináší zřejmou otázku: léčíme snad rutinně nemoci ne proto, že bychom měli, ale proto, že můžeme?
Výzkum vedený Erikou D’Agatovou a Susan Mitchellovou, publikovaný nedávno v odborném časopise Archives of Internal Medicine , doložil, že během 18 měsíců byly dvě třetiny z 214 silně dementních pacientů léčeny antibiotiky. Průměrný věk těchto pacientů činil 85 let. Při testu silné demence, kde lze v hodnocení dosáhnout 0 až 24 bodů, získaly tři čtvrtiny těchto pacientů nulu. Jejich schopnost verbálně se dorozumívat se pohybovala od nulové po minimální.
Není vůbec jasné, zda použití antibiotik za takových okolností prodlužuje život, ale i kdyby tomu tak bylo, vtírala by se otázka: k čemu to vše? Kolik lidí si přeje, aby byl jejich život prodlužován, budou-li inkontinentní, ostatní je budou muset krmit, nedokáží už chodit a jejich duševní schopnosti budou nevratně narušené, takže nebudou moci mluvit a nepoznají vlastní děti? V mnoha případech byla antibiotika podávána nitrožilně, což může způsobovat nepříjemné pocity.
Zájem pacienta by měl být na prvním místě, ale když je nejisté, zda pokračující léčba je v jeho zájmu a nelze zjistit, co si pacient přeje ani co by si přál, je opodstatněné přihlížet k dalším faktorům, včetně názorů rodiny a nákladů pro společnost. Výdaje amerického programu Medicare za pacienty s Alzheimerovou chorobou, již mají nárok na úhradu péče, v roce 2005 dosáhly 91 miliard dolarů a do roku 2010 se očekává nárůst na 160 miliard dolarů. (Pro srovnání: za zahraniční pomoc Spojené státy v roce 2005 utratily 27 miliard dolarů.)
D’Agatová a Mitchellová navíc poukazují na to, že používání takového množství antibiotik u pacientů s demencí si vybírá ještě další daň: zhoršuje narůstající problém bakterií, které jsou vůči antibiotikům rezistentní, což ohrožuje další pacienty.
Zápal plic nemohl sehrát svou přátelskou úlohu také u 84letého Samuela Golubchuka z kanadského Winnipegu, jehož fyzické i duševní schopnosti jsou už léta omezené v důsledku úrazu mozku. Golubchukovi lékaři se domnívali, že bude nejlepší jeho život neprodlužovat, avšak jeho potomci na základě tvrzení, že přerušení postupů, které jej udržují naživu, by porušilo jejich ortodoxní židovskou víru, získali soudní příkaz, který lékaře přiměl jejich otce udržovat při životě.
Už tři měsíce tedy panu Golubchukovi prochází hrdlem trubice, která mu pomáhá dýchat, a další má kvůli krmení zavedenu do břicha. Nemluví a nevstává z lůžka. Nakolik je při vědomí, je sporné. Jeho případ teď půjde před soud a není jasné, jak dlouho to bude trvat.
Když pacient není schopen o své léčbě rozhodovat sám, obvykle je správné přikládat přáním rodiny velkou váhu. Přání rodiny by ale neměla přebíjet etickou povinnost lékařů jednat v nejlepším zájmu svých pacientů.
Golubchukovy děti tvrdí, že na ně otec reaguje. Potvrzení toho, že je při vědomí, by se ale možná projevilo jako dvojsečná zbraň, protože by mohlo znamenat, že udržovat jej při životě je zbytečné týrání a že je v jeho nejlepším zájmu nechat jej poklidně zemřít.
Další významnou otázkou, již Golubchukův případ vznáší, je to, jak daleko musí veřejná soustava zdravotní péče, jako je ta kanadská, zacházet, aby vyšla vstříc přáním rodiny. Když se rodina domáhá léčby, která dle odborného úsudku lékařů není v nejlepším zájmu pacienta, odpověď by měla znít: příliš daleko ne.
Dokáží-li Golubchukovy děti přesvědčit soud, že jejich otec netrpí, soud by mohl se vší logikou vydat nemocnici příkaz, aby jim nad otcem ponechala opatrovnictví. Sami se pak budou moci rozhodnout, kolik další léčby by se jejich otci na jejich vlastní náklady mělo dostat. Soud by však neměl nemocnici přikazovat, aby v Golubchukově léčbě pokračovala v rozporu s nejlepším vědomím a svědomím zdravotnických profesionálů. Od kanadských daňových poplatníků nelze požadovat, aby přispívali na náboženská přesvědčení svých spoluobčanů.
Peter Singer je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě a autorem řady knih, mezi něž patří Osvobození zvířat, Praktická etika, Jeden svět a společně s Jimem Masonem napsaná Etika toho, co jíme.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Peter Singer or return to our home page.
|
|
jon 05:18 30 Dec 09
"How many people want their lives to be prolonged if they are incontinent, need to be fed by others, can no longer walk, and their mental capacities have irreversibly deteriorated so that they can neither speak nor recognize their children?"
I would.
Though not religious, I disagree with the arguments in this article, particularly the financially-based ones. I hardly find the religious beliefs, of the people refered to, to be radical. I also have a deeply felt respect for life (animal, foetal, and human).
I don't see why the medical professionals in this case viewed the continuation of treatment "not in the patient’s best interests", The evidence you've cited doesn't seem to attest to that. Moreover, over-riding a family's interest due to the opinions of medical practitioners, comes dangerously close to the NAZI policy of "euthanising" people who were physically or mentally disbled (with the active help and support of their physicians). While the reliance on financially based argument is no different (to the rationale of the NAZIs).
Canadians have, quite intelligently, voted for their politicians to enact whole-of-life healthcare for all citizens. This extends to the (however grossly) mentally impaired or disabled. This is all that the family were requesting.
On another point, your citation of the large expenditure made in the US on "beneficiaries with Alzheimer’s disease" (often for their other illnesses) makes no allowance for the millions of these people whose Alzheimer symptoms were still largely under control. In other words the vast majority (whose costs would, even more often, also largely be related to non-Alzheimer's diseases and symptoms).
Consciousness, even with little or no memory, deserves to be preserved. (At least until it can be proved that loss of memory begets loss of consciousness.)