The Ethics of Life
Homosexualita není nemorální
Peter Singer
|
|
|
|
Během nedávných let Nizozemsko, Belgie, Kanada a Španělsko uznaly sňatky mezi lidmi stejného pohlaví. Několik dalších zemí připouští občanské svazky s podobným právním účinkem. Ještě širší škála zemí má zákony proti diskriminaci na základě sexuální orientace jedince v oblastech jako bydlení a zaměstnání. Přesto v největší světové demokracii, Indii, zůstává sex mezi dvěma muži zločinem, který je dle zákona trestně postihnutelný doživotním odnětím svobody.
Indie samozřejmě není jediným státem, který zachovává přísné tresty za homosexualitu. V některých islámských státech – například v Afghánistánu, Íránu, Iráku, Saúdské Arábii a Jemenu – je sodomie trestným činem, u něhož coby nejvyšší trest hrozí rozsudek smrti. V případě zemí, jež do svého trestního práva začleňují náboženská učení – ať už to ostatním připadá jakkoli politováníhodné –, je ovšem přetrvávání těchto zákonů snazší pochopit než u sekulární demokracie, jako je Indie.
Každý, kdo Indii navštívil a viděl sexuálně otevřenou sochařskou výzdobu chrámů, jež je tam běžná, bude vědět, že hinduistická tradice má mnohem méně prudérní postoj k sexu než křesťanství. Indický zákaz homosexuality trvá od roku 1861, kdy subkontinent ovládali Britové a vnutili mu viktoriánskou morálku. Je tudíž ironické, že Británie svůj vlastní obdobný zákaz dávno zrušila, zatímco Indie si zákon ponechává jako koloniální přežitek.
Prohibice sodomie se v Indii naštěstí neprosazuje. Přesto představuje oporu pro vydírání a pronásledování homosexuálů a stěžuje práci skupinám, jež mezi lidmi provádějí osvětu ohledně HIV a AIDS.
Vikram Seth, autor knihy A Suitable Boy a dalších vynikajících románů, nedávno zveřejnil otevřený dopis indické vládě, vyzývající ke zrušení zákona, podle něhož je homosexualita zločinem. Mnoho dalších význačných Indů dopis podepsalo a ještě další, včetně laureáta Nobelovy ceny Amartyi Sena, mu vyjádřili podporu. Právní námitka proti zákonu v současnosti leží před nejvyšším soudem v Dillí.
Přibližně ve stejné době, kdy byl indický zákaz sodomie uzákoněn, John Stuart Mill psal své proslulé pojednání O svobodě , v němž předložil následující zásadu:
…jediný účel, za nímž lze nad kterýmkoli příslušníkem civilizovaného společenství právem uplatnit moc proti jeho vůli, je předejití újmy ostatních. Jeho vlastní dobro, ať fyzické, či mravní, není dostatečným oprávněním… Sám nad sebou, nad svým tělem i duchem, je jedinec svrchovaný.
Millova zásada není všeobecně přijímána. Uznávaný britský filozof práva dvacátého století H.L.A. Hart argumentoval pro neúplnou podobu Millova principu. Kde Mill říká, že dobro jedince, „ať fyzické, či mravní, není dostatečným oprávněním“ k zásahu státu, Hart tvrdí, že fyzické dobro jedince je dostatečným oprávněním, jestliže jedinci s největší pravděpodobností budou zanedbávat své nejlepší zájmy a zásah státu do jejich svobody je mírný. Stát od nás například může vyžadovat, abychom si v autě zapínali bezpečnostní pásy nebo abychom na motorce používali helmu.
Hart ovšem takovýto právní paternalismus ostře odlišoval od právního moralismu. Odmítal zakazování činů, které nevedou k fyzické újmě, na základě morálních důvodů. Stát podle jeho názoru nesmí homosexualitu stavět mimo zákon s odůvodněním, že je nemorální.
Problém s tímto argumentem tkví v tom, že není snadné porozumět, proč právní paternalismus je na místě, ale právní moralismus nikoli. Obhájci tohoto rozlišování často tvrdí, že stát by měl být vůči soupeřícím morálním vzorům neutrální, ale je taková nezúčastněnost skutečně možná? Kdybych byl zastáncem právního moralismu, tvrdil bych, že jde přece o mravní soud – byť široce sdílený –, že nad hodnotou jízdy na motocyklu s volně vlajícími vlasy převažuje riziko zranění hlavy, jestliže dojde k havárii.
Silnější námitkou proti zákazu homosexuality je popření tvrzení, jež je v jeho jádru: totiž že sexuální činy mezi plnoletými osobami téhož pohlaví jsou nemorální. Občas se tvrdí, že homosexualita je nemravná proto, že je „nepřirozená“, ba dokonce že je „zvrhlostí naší sexuální schopnosti,“ která údajně existuje za účelem reprodukce. To bychom ale stejnětak mohli říct, že používání umělých sladidel je „perverzí chuti,“ která existuje proto, abychom dokázali rozeznat výživnou potravu. Měli bychom se vyvarovat kladení rovnítka mezi „přirozené“ a „dobré“.
Plyne tedy z faktu, že homosexuální činy nemohou vést k reprodukci, že jsou nemorální? To by bylo obzvlášť podivné zdůvodnění zákazu sodomie v hustě obydlené zemi, jako je Indie, která podporuje antikoncepci a sterilizaci. Jestliže nějaká podoba sexuální aktivity přináší uspokojení těm, kdo se jí účastní, a nikoho nepoškozuje, co na ní může být nemravného?
Elementárním problémem zákazu homosexuálního jednání není to, že stát využívá zákona k vynucování soukromé mravnosti, nýbrž to, že takový zákon je založen na mylném názoru, že homosexualita je nemorální.
Peter Singer vyučuje bioetiku na Princetonské univerzitě a společně s Jimem Masonem je autorem knihy The Way We Eat: Why Our Food Choices Matter (Jak jíme: Proč záleží na volbě stravy).
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Peter Singer or return to our home page.
|
|
