PRAHA -- V těchto dnech a hodinách se rozhoduje o budoucím osudu Barmy/Myanmaru a především více než 50 miliónech jejích obyvatel. K současné situaci se schylovalo mnoho let, nikdo však nebyl schopen přesně říct, kdy k otevřenému vystoupení proti vojenské diktatuře dojde.

Obávám se, že až na výjimky jsou diplomacie většiny zemí opět překvapené, zaskočené rychlým spádem událostí a tedy i nepřipravené a bezradné.

Po kolikáté už? Co je však ještě horší, to jsou ohledy na zakořeněné obavy z reakce zemí, jimž dosavadní mrtvolné ticho, kterým se tato asijská země navenek prezentovala, vyhovuje.

V Barmě se proti vojenskému režimu postavila síla vzdělaných mnichů, lidí neozbrojených a samou svou podstatou mírumilovných. Pro ty, kteří se o situaci v Barmě dlouhodobě zajímají to není žádné velké překvapení.

Převážná část mnichů těžce nese centrální či regionální snahy o korumpování klášterních společenství a zneužití jejich příkladu ke zvyšování tlaku na ostatní věřící. Pokud ovšem nepocítí všestrannou a koordinovanou mezinárodní podporu, politickou, ekonomickou, mediální, pak se celý vývoj v Barmě může brzy vrátit o bezmála dvacet let nazpátek.

Dnes a denně můžeme na bezpočtu konferencí po celém světě slyšet učené debaty a emotivní proklamace o obraně lidských práv. Jak je možné, že nakonec nejsme schopni zareagovat proti stahující se vojenské síle do jednoho hlavního města a několika dalších středisek odporu?

Desítky let se přeme o reformu Organizace spojených národů, abychom stáli tváří v tvář konfliktům - nejen těm notoricky známým - ale i takovým, jaké se právě odehrávají v Barmě či v Darfúru rezignovali na svou občanskou i lidskou důstojnost. Důstojnost totiž neztrácí oběti represí, ale mezinárodní společenství, které k nim bezradně přihlíží.

Diktátoři si nemohou neschopnost koordinace mezinárodních kroků vysvětlit jinak, než jako potvrzení statutu quo a vlastní beztrestnosti.