Oznámení z minulého víkendu, že iráčtí zákonodárci konečně sestavili vládu národní jednoty, je vítanou zprávou, a to jak pro Irák, tak pro George W. Bushe a Tonyho Blaira. Americká i britská vláda, obě doma čím dál méně populární, zoufale potřebovaly nějaký hmatatelný důkaz pokroku, aby utišily své domácí kritiky a začaly otevřeně hovořit o strategii stažení. Největší úkoly však ještě leží před Irákem. Pokud Bush a Blair vyhlásí vítězství dřív, než skutečné bitvy začnou, podkopou právě ten proces, k jehož naplňování se oba za tak velkou cenu a tak silně zavázali.

Bush už týdny čekal na pozitivní vývoj, který by mu umožnil nadnést, že do konce roku 2006 může snížit rozsah nasazení vojsk v Iráku ze 133 na 100 tisíc mužů. Blair, stále otřesen porážkou své Labouristické strany v místních volbách na počátku května, dobré zprávy z Iráku také uvítal. Během triumfální nečekané návštěvy Bagdádu 22. května řekl, že očekává, že irácké síly do konce roku převezmou zodpovědnost za „územní bezpečnost“ ve velké části země. „Co nás tu drží, je násilí,“ prohlásil. „Co nás nechává odejít, je mír.“

Tento optimismus je předčasný. Sestavení vlády národní jednoty je jen první z mnoha překážek, jež nová irácká vláda musí překonat, má-li vytvořit trvalý mír. Jejím prvním úkolem bude zrušit ta ustanovení irácké ústavy, která proti sobě staví irácké sunnity, šíity a Kurdy. Podle současného iráckého práva má parlamentní výbor pověřený provedením těchto ústavních změn na dokončení úkolu čtyři měsíce. Čtyřměsíční stopky začaly tikat už 3. května, po první schůzi nového iráckého parlamentu.

Změny jsou velice zapotřebí. Výbor musí uzákonit nový uhlovodíkový zákon, který každé z iráckých frakcí zaručí spravedlivý podíl na ropném bohatství země, jež tvoří 97% celkových příjmů z exportu. Podle současné ústavy mají místní vlády právo využívat ropu vytěženou z míst pod jejich územím (a přímo z ní profitovat), zatímco ústřední irácké vládě je třeba odvádět jen díl z příjmů ze stávajících nalezišť.

Dvě malé nezávislé energetické společnosti (turecká Genel Enerji a kanadská Addax Petroleum) se 15. května staly zatím posledními zahraničními firmami, které začnou s průzkumnými vrty na Kurdy ovládaném území na základě dohody s regionální vládou. Se začátkem debat o ústavních změnách mají kurdští politici v novém parlamentu dobrý důvod tyto lukrativní obchody bránit.

Centrální vláda ovšem bude potřebovat velký podíl na těchto příjmech, má-li financovat budování nových institucí pro správu věcí veřejných, investovat do nezbytné infrastruktury, provádět nesnadné reformy zaměřené na ekonomickou liberalizaci a zajistit větší podíl na bohatství země sunnitům ve středním Iráku, již jsou přírodními zdroji málo obdaření (a už netrpěliví).

Ústavu je rovněž potřeba upravit s cílem zvrátit nejhorší důsledky procesu debaasifikace, jenž usiloval o odstranění stop režimu Saddáma Husajna. V praxi debaasifikace vyřadila z politického a hospodářského života země tisíce Iráčanů – většinou sunnitů, kteří během Saddámovy éry vstoupili do strany proto, aby si zajistili dobrou práci.

Konečně, irácká vláda musí začít odstraňovat skupiny domobrany, jež stále mají větší palebnou sílu než rodící se irácká armáda, a musí porazit převážně sunnity vedené povstání. V obou případech jde o ohromný úkol. Kdyby Bush a Blair předčasně stáhli příliš velké počty vojáků, již jsou oporou irácké stability, nová vláda země by měla jen malou naději na úspěch.

Existují důvody k optimismu, že úsilí o zastavení vlny násilností může uspět. Mediální zpravodajství o iráckém krveprolití se drtivou většinou zaměřuje na Bagdád, kde je umístěna velká většina zahraničních novinářů, což vyvolává dojem, že tamní zoufalá bezpečnostní situace je charakteristická pro zemi jako celek. V oblastech pod správou Kurdů na severu a v provinciích s převahou šíitů na jihu však míra zločinnosti a vražedného násilí obstojí i ve srovnání se situací v mnoha městech Spojených států.

K útokům v iráckém „sunnitském trojúhelníku“ (a obzvlášť v Bagdádu) ovšem dochází tempem, které si nezadá s Čečenskem a s deltou Nigeru. Od chvíle, kdy v únoru sunnitské milice zničily šíitskou mešitu Askaríja, byly během série sektářských útoků podle zásady „oko za oko, zub za zub“ zabity stovky Iráčanů. Desítky tisíc lidí uprchly ze smíšených sunnitsko-šíitských měst do bezpečnějších útočišť v etnicky homogenních enklávách, které v praxi ovládají sunnitské a šíitské milice. Pouze přítomnost zahraničních vojáků zpomaluje další balkanizaci už tak podrážděné politiky země.

Právě proto je Bushovo a Blairovo pokušení omezit další politickou újmu na domácí scéně předčasným vyhlášením vítězství v Iráku tak nebezpečné. Využijí-li dobrých zpráv k započetí stahování významnějších počtů zahraničních vojáků, kteří posilují iráckou stabilitu, v zásadním a zranitelném okamžiku, podryjí snažení, jemuž oba věnovali tolik politického kapitálu. Novou iráckou vládu by tak vydali na milost a nemilost silám, jež by nakonec zemi roztrhaly na kusy.