Prezident George W. Bush řekl, že íránský vývoj jaderných zbraní je nepřijatelný a nedávné zprávy v tisku naznačují, že jeho administrativa přezkoumává preventivní vojenské možnosti. V Íránu se prezident Mahmúd Ahmadínedžád vzpírá diplomatickým snahám Evropské unie a dalších a jadernou problematiku využívá k sešikování domácí podpory. Je už příliš pozdě, abychom zabránili boji kdo z koho?

Írán tvrdí, že jeho jaderný program je zaměřen výhradně na mírová využití a že coby signatář Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) má právo vyvíjet zařízení pro obohacování uranu a další technologie. Věnoval ovšem 18 let podvádění inspektorů dohlížející Mezinárodní agentury pro atomovou energii, což některé země přivedlo k argumentaci, že Írán poškodil svou důvěryhodnost a pozbyl práva na obohacování uranu na své půdě.

Rusko nabídlo, že zajistí služby obohacování a regenerace jaderného materiálu pro účely civilního reaktoru, který v Íránu buduje. Kdyby se Írán zajímal výlučně o mírová využití, ruský návrh nebo jiný plán (například uskladnění zásob nízko obohaceného uranu v Íránu) by mohl jeho potřeby uspokojit. Fakt, že Irán trvá na obohacování na svém území, se všeobecně připisuje touze produkovat vysoce obohacený uran potřebný pro bombu.

Byla by íránská bomba skutečně tak špatná? Někteří pozorovatelé tvrdí, že by se stala základem stabilního atomového odstrašování v regionu, analogickému k nukleárnímu mrtvému bodu mezi Spojenými státy a Sovětským svazem během studené války. Avšak výroky íránských lídrů popírající holocaust a vyzývající ke zničení Izraele nejenže připravily Írán o podporu v Evropě, ale také stěží přimějí Izrael k ochotě kvůli vyhlídkám na stabilní odstrašování dát v sázku svou existenci.

Pravděpodobné není ani to, že by Saúdská Arábie, Egypt a další země seděly se založenýma rukama, až perští šíité získají bombu. Budou zřejmě následovat jejich příkladu a čím víc zbraní se na neklidném Středním východě rozšíří, tím pravděpodobnější bude, že by k jejich využití mohla vést nehoda nebo nesprávný odhad. Navíc existují nelíčené obavy, že zlovolné složky rozštěpené íránské vlády by mohly technologii zbraní vyzradit teroristickým skupinám.

Jedná se o rizika, jež některé osoby vedou k úvahám o leteckých úderech s cílem zničit íránská jaderná zařízení dřív, než dokáží vyrábět zbraně. Na první pohled může „chirurgický“ útok vypadat lákavě. Vojenské možnosti jsou ale méně přitažlivé, jakmile se pečlivě analyzují. Íránská jaderná zařízení jsou rozptýlená; některá jsou v podzemí. Přidáme-li potlačení protivzdušné obrany, mohl by se takový útok týkat zhruba 600 cílů – ani zdaleka by tedy nebyl chirurgický.

Navíc, ačkoli by snad vzdušný úder dokázal íránský program na několik let pozastavit, upevnil by nacionalistickou podporu vlády a jaderného programu, zejména proto, že jeden útok by nestačil. Trvání prodlužovaných útoků by mohlo zmařit pozitivní politické změny uvnitř mladé generace, takže by omezilo naděje na vznik demokratičtějšího a vstřícnějšího Íránu v budoucnosti.

Zároveň má Írán účinné odvetné prostředky. Nebyl by sice snad schopen uzavřít Hormuzský průliv, ale výhrůžky rafineriím, skladovacím zařízením a tankerům by vedly k dalšímu stoupání cen ropy. Íránská podpora pro teroristické organizace, například Hizballáh, by navíc mohla rozpoutat násilí v dalších zemích. Vzhledem k tomu, že výsledek Bushovy neuvážené války v Iráku je nejistý a že jeho odkaz do velké míry závisí na nalezení politického řešení, íránská podpora iráckých šíitských radikálů by mohla mít nezanedbatelné neblahé důsledky.

Když činitelé Bushovy administrativy říkají, že „na stole jsou všechny možnosti,“ varují Íránce, že použití síly přichází v úvahu. Chce se jim ale věřit, když dodávají, že se v tuto chvíli zaměřují na diplomacii. Jak kdysi řekl Theodore Roosevelt, vyjednávání může jít lépe, když hovoříte jemně, ale nesete si s sebou velký klacek. Současně však Írán ví, jak nákladné by pro Američany (a možná Izraelce) použití síly bylo, což účinek hrozby oslabuje.

V současnosti diplomatické řešení nevypadá slibně. Írán pohrozil odstoupením od NPT, budou-li zavedeny sankce, a Rusko a Čína se obávají, že i ty nejmírnější cílené sankce by mohly vystupňovat a nakonec legitimovat americký silový zásah, jemuž se snaží vyvarovat. Čína si chce zachovat přístup k íránské ropě a Rusku jde o udržení cenného obchodního trhu. Obě země si však uvědomují, že neschopnost záležitost vyřešit v kontextu OSN (kde mají coby stálí členové Rady bezpečnosti významný podíl) by mohla výrazně poškodit budoucnost této instituce.

Dnes se diplomatické portfolio skládá především z trestních opatření, třebaže opatření nevelkých v podobě cílených sankcí. Jejich hlavní účinek bude psychologický, pokud všeobecná podpora sankcí vytvoří v Íránu pocit, že se země zahnala do izolace. Na rozdíl od Severní Koreje je u Íránu pravděpodobnější, že mu bude záležet na jeho mezinárodním postavení.

Diplomatický balíček opatření by mohl získat na přitažlivosti, kdyby USA přidaly pozitivnější pobídky. Skrze věrohodného prostředníka by USA mohly navrhnout zvážení bezpečnostních záruk a osvobození od stávajících sankcí, jestliže se Írán zřekne domácího obohacování uranu a přijme ruskou nabídku, případně upravenou jako mezinárodní konsorcium zaštítěné MAAE, v němž by Írán mohl mít svůj podíl. To by znamenalo ustoupit od lákadel silové změny režimu, jež ochromovaly americkou diplomacii v Bushově prvním funkčním období.

Posilováním hospodářských a kulturních vazeb by diplomacie mohla uvolnit měkkou moc, která by snad přispěla k pozvolné transformaci režimu v delším časovém horizontu. Prozatím by se takový přístup mohl vyvarovat nákladného použití síly a zajistit čas pro příznivější výsledek, než jaký leží na konci současného směřování událostí.