WIESBADEN – Státem kontrolované investice ze zahraničí – takzvané suverénní fondy (SWF) jsou dnes předmětem intenzivní debaty. Spojené státy a Francie daly své obavy najevo. Také v Německu se diskuse zaměřuje na politický a ekonomický význam SWF pro budoucnost země.

Problém rozjitřilo rostoucí bohatství řady zemí, z nichž v některých dříve vládly socialistické nebo komunistické režimy. Čína, Rusko, Indie a státy Perského zálivu začlenily své bohatství do globální ekonomiky, což nesmírně prospělo světovému obchodu.

Německé trhy jsou pro globální obchod díky své otevřenosti obzvláště atraktivní. Tato otevřenost se nezmění, avšak existují lidé, kteří dnes volají po nových bezpečnostních pojistkách – jinými slovy po ochraně.

Ruští investoři se například zajímají o získání významného podílu v německo-francouzské letecké společnosti EADS, kterou už dnes z pěti procent spoluvlastní jedna ruská banka. Pro řadu lidí symbolizuje tento návrh změnu v chování investorů. Co přesně se však změnilo?

SWF existují už celá léta. Mezi první země, které investovaly prostředky ze svých obrovských státních fondů, patřily Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Norsko a Singapur. Investovaly a stále investují své rozpočtové přebytky do vládních obligací a státních podniků po celém světě. Rovněž průmyslové země jako USA a Japonsko mají takzvané „rezervní fondy“.

Některé z těchto fondů jsou obrovské. Podle odhadů disponuje fond Abu Dhabi Investment Authority z SAE kapitálem v hodnotě 875 miliard dolarů, což z něj činí pravděpodobně největší státní investiční společnost na světě. V lednu 2006 koupil další bohatý fond z SAE, Dubai International Capital, téměř dvouprocentní podíl v automobilce Daimler a v červenci 2007 přikoupil i 3% EADS.

Sedmiprocentní podíl v Daimleru vlastní Kuwait Investment Authority, rovněž státem vlastněný fond. Singapur disponuje dvěma SWF – prvním je Temasek-Holdings, jehož kapitálová aktiva činí zhruba 100 miliard dolarů, a druhým Government of Singapore Investment Corporation s přibližně 330 miliardami dolarů. Oba fondy investují po celém světě, mimo jiné i do provozovatele přístavišť PSA.

Některé fondy podléhají značným omezením. Japonsko omezuje své státní investice v zahraničí na dluhopisy, převážně na dluhopisy vydané v USA. Čína, která disponuje rezervami v zahraničních měnách ve výši přes 1,2 bilionu dolarů (což je nejvíce na světě), vedla až donedávna stejnou politiku. Třímiliardová investice čínského SWF do americké investiční firmy Blackstone však naznačuje poněkud znepokojivější politiku strategických investic – takovou, která se podle všeho zaměřuje na prosazování vlastních průmyslových zájmů na určitých trzích.

Rusko, kde je hranice mezi státem kontrolovanými a soukromými společnostmi často rozostřená, předvádí tuto strategii v Evropě. Ruské investice do letectví, telekomunikací a především energetiky jsou pro Německo hlavním zdrojem obav.

Zaměřují se dnes státem kontrolovaní investoři v převážné míře spíše na strategické cíle, než aby sledovali ryze finanční návratnost? Jelikož SWF disponují tak obrovskými prostředky, je vhodné přijmout preventivní opatření, aby se firmy nestaly terčem politicky motivované tržní manipulace, případně aby se vyhnuly ekonomické a psychologické závislosti na rozhodnutích zahraničních vlád.

Většina západních zemí již má nástroje, které odrazují investory od nežádoucích investic, a to nejen v obranném průmyslu, ale i v dalších odvětvích. Zatímco však německý Zákon o zahraničním obchodu a platbách chrání před převzetími v obranném sektoru (i když i on potřebuje posílit), v jiných oblastech nemá Německo žádný systém hodnocení investic SWF, které by mohly být strategicky motivované.

Mezinárodní měnový fond dnes podporuje větší průhlednost na straně zahraničních investorů a plánuje kodex chování. Komise EU zároveň upřednostňuje dobrovolné dohody zaměřené na posílení transparentnosti. Některé SWF dnes jeví ochotu podílet se na konstruktivním dialogu.

Vyhodnocení potenciálních hrozeb však není snadné. Většina investic je pokládána za přínosné přinejmenším pro ekonomiku, když už ne pro bezpečnost země. My v Německu se mezi těmito věcmi musíme naučit rozlišovat. Již byly sepsány návrhy zákonů, které mají vylepšit Zákon o zahraničním obchodu a platbách a související právní normy. Návrhy sice zákon posilují, ale zároveň se snaží nemít dopad na otevřenost německé ekonomiky.

Navrhovaná nová úprava předpokládá, že pokud zahraniční investice v německé společnosti dosáhne více než 25%, lze provést hodnocení, zda by to nemohlo ohrozit veřejný pořádek nebo bezpečnost. Podle mého názoru by takový postup řešil obavy před SWF a zároveň nebrzdil investice jako takové, poněvadž by se týkal jen velmi malého počtu případů.

Německo rovněž sepsalo plán na ochranu svého průmyslu, který je modelován podle americké úpravy. Od roku 1988 může americký prezident zakázat přímé zahraniční investice, pokud je pokládá za hrozbu pro národní bezpečnost. Další pojistka byla zavedena loni, takže dnes jsou veškeré přímé investice, v nichž se angažuje zahraniční vláda, předmětem zkoumání Výboru pro přímé zahraniční investice.

Pro nadnárodní investice by měl evidentně platit princip reciprocity. Německo je zahraničním investorům otevřené, ale na oplátku požadujeme my Němci stejný přístup na trhy v zahraničí. V této oblasti je třeba vykonat ještě mnoho práce, a to dokonce i v Evropě, jak dokládají německé zkušenosti s Francií a Španělskem. V Číně a téměř ve všech blízkovýchodních zemích mohou cizinci nabývat pouze menšinový podíl ve firmách a musí se spokojit s vysokými dovozními cly a bezpočtem necelních bariér.

Ochranná opatření musí zůstat spíše výjimkou než pravidlem. My Evropané musíme přijmout výzvy globální konkurence – a přeshraniční investice tvoří základ prosperujícího hospodářského rozvoje doma i v zahraničí. Zároveň však nesmíme dopustit, abychom se stali pasivními ekonomickými hračkami v rukou jiných států nebo velkých státem vlastněných podniků. Při formování globalizace musíme hrát aktivní roli, což zahrnuje i zavádění vhodných pravidel.