Africká unie, která v roce 2002 nahradila Organizaci africké jednoty (OAU), se snaží napodobit instituce a způsoby jednání Evropské unie. Kopírování šablony EU však znamená, že jsme se nijak nepoučili z minulosti a nečiníme nic, abychom se vyhnuli nástrahám, které podstupuje Evropa.

Největší vadou modelu EU je jeho spoléhání se na byrokratickou cestu k jednotě. V Africe je takový přístup obzvláště škodlivý, poněvadž ze strany afrických vládců neexistuje žádný skutečný závazek k jednotě. Díky tomu zde hrozí vytvoření byrokratické struktury, jejímž jediným posláním bude plýtvat vzácnými prostředky Afriky. Taková instituce bude zákonitě jen recyklovat vysloužilé a zkrachovalé politiky a stane se vítaným terčem ohromné klientely.

Afrika samozřejmě jednotu potřebuje. Strategie individualismu uplatňovaná většinou afrických zemí učinila tyto země zranitelnými vůči rozmarům někdejších koloniálních mocností odhodlaných navěky zakonzervovat mezinárodní rozdělení pracovních sil, které Africe přisuzuje spíše roli dodavatele základních produktů a surovin než kvalifikované a dobře placené pracovní síly.

K přestavbě Afriky je tedy zapotřebí jednoty. Tato jednota však musí být budována krok po kroku a soustředit se zejména na vzrůstající regionální obchod uvnitř Afriky. Na to by měla navázat rozhodná strategie s cílem skoncovat s postavením Afriky jako ,,světadílu-ghetta" využívaného průmyslovými zeměmi - v tajné dohodě s většinou afrických vládců - jako skládka pro zastaralé výrobky. Afrika musí přestat být oblastí, kterou lze vyplenit, zatíženou neuváženými dluhy ze strany MMF a Světové banky a ponechanou napospas institucializovanému hladomoru, bezpráví a strašlivé korupci.

Má-li být dosaženo skutečné africké jednoty, musí se pro ni afričtí vládci angažovat nejen slovy, ale i činy. Tento dlouhý proces by mohli zahájit následujícími kroky:

najímat zaměstnance výlučně podle kvalit;

zapojit do formulování politiky elity i masy (profesní sdružení, odbory, nevládní organizace a vůbec všechny složky občanské společnosti). Na rozdíl od EU nelze africkou jednotu vybudovat pouze na základě vůle elit;

vzdělávat lidi v otázce nákladů a zisků spolupráce a integrace, která vyžaduje částečné zřeknutí se národní suverenity ve prospěch regionálních institucí. EU se možná mohla vyhnout značnému ústavnímu napětí, kdyby vlády jejích členských zemí byly zavedly podobné programy mnohem dříve;

restrukturalizovat stávající regionální a kontinentální uskupení s přesunutím priority na zvyšování objemu vnitroregionálního obchodu. To zahrnuje konsolidaci institucí, jako jsou organizace pro hospodářskou spolupráci, africké platební unie, regionální zúčtovací banky nebo kompenzační mechanismy;

V otázce dluhopisů si musí Africká unie (AU) zajistit rating AAA, aby pronikla na mezinárodní kapitálové trhy za nejpříznivějších podmínek, což zahrnuje i vydávání dluhopisů na afrických burzách. Takový scénář bude možný pouze za účasti Rady bezpečnosti OSN, která by mohla zvážit přijetí plánu založeného na iráckém programu Ropa za potraviny. V tomto případě by OSN vyčleňovala část exportních příjmů kterékoliv členské země AU na konkrétní a přesně definované programy a rozpočtové příspěvky. Vůči nedoplatkům příspěvků musí být uplatňována politika nulové tolerance.

AU bude muset rovněž dohlížet na zneužívání státních prostředků africkými vládci a místními elitami. Má-li být vymýcena korupce, je zapotřebí prosadit zcela novou finanční kulturu, což bude vyžadovat, aby Afričané kontrolovali jiné Afričany.

Čisté finance však budou možné pouze za předpokladu čisté politiky. AU by proto měla stanovit kritéria a vytvořit systém dohledu nad demokratickým průběhem voleb v celé Africe. Měly by být zavedeny vhodné kontrolní systémy, které zastaví a napraví jakékoliv nedodržení zavedených pravidel, a to pomocí veškerých nezbytných prostředků včetně pozastavení členství nebo vyloučení provinivších se států. Zde by si AU měla vzít příklad z Evropy, která zahájila proces sjednocování s pouhými šesti vysoce angažovanými členskými státy. Důležitá je kvalita členských zemí, nikoliv jejich kvantita.

Role AU by se měla rozšířit o kultivaci metod, jak zapojit do restrukturalizace africké ekonomiky i politiky soukromý sektor. Zde bude muset pomoci mezinárodní společenství, neboť stejně jako určitou ochranu svých mladých průmyslových podniků potřebovaly ekonomiky zemí jihovýchodní Asie, bude i Afrika během první fáze budování AU možná potřebovat krátkou úlevu před vírem celosvětových trhů.

To není výzva k celkovému protekcionismu; v této fázi by mezi sebou měly nelítostně soutěžit jednotlivé členské země AU. Spekulace v oblasti afrických surovin a základních produktů, které za poslední čtyři desetiletí srazily ceny většiny komodit, by se možná daly řešit vytvořením mechanismu, který na určitou smluvenou dobu naváže ceny těchto položek na ceny průmyslového zboží a služeb.

Program africké obnovy podle výše nastíněných zásad nabízí největší naděje na vytvoření stability a nových pracovních míst a na ustavení demokracie na kontinentu, který zoufale potřebuje všechny tři tyto věci. Má-li se Afrika obnovit a prosperovat, musí se africká jednota stát více než jen pouhým sloganem.