8

Jak zajistit vládu práva na moři

TOKIO – Japonsko je v lepším postavení než kdy dřív, aby hrálo významnější a iniciativnější roli při zajišťování míru v Asii a ve světě. Těšíme se explicitní a entuziastické podpory spojenců a dalších spřátelených zemí, včetně všech členských států ASEAN a Spojených států, Austrálie, Indie, Velké Británie, Francie a dalších. Ti všichni vědí, že Japonsko reprezentuje vládu práva – pro Asii a pro všechny lidi.

Nejsme sami. Ve většině asijsko-tichomořských zemí hospodářský růst tříbí svobodu myšlení a vyznání, jakož i zodpovědnější a vstřícnější politické systémy. Ač tempo těchto změn se stát od státu liší, idea vlády práva se uchytila. A to znamená, že političtí lídři v regionu musí zajistit respekt k mezinárodnímu právu.

Nikde to není zřetelnější než v oblasti mezinárodního mořského práva. Asijsko-tichomořský region dosáhl během jediné generace nesmírného růstu. Velká a relativně neúměrná část plodů tohoto růstu bohužel směřuje do vojenské expanze. K pramenům nestability patří nejen hrozba zbraní hromadného ničení, ale také – a bezprostředněji – snahy o změnu územního statu quo pomocí síly a nátlaku. Tyto snahy se přitom odehrávají převážně na moři.

Americký prezident Barack Obama a já jsme se nedávno vzájemně utvrdili o spojenectví našich zemí coby úhelném kameni regionálního míru a bezpečnosti. Nadto Spojené státy a Japonsko posilují trojstrannou spolupráci se stejně smýšlejícími partnery s cílem podporovat regionální a globální mír a hospodářskou prosperitu. Právě na takovém postupu už jsem se dohodl s australským ministerským předsedou Tonym Abbottem.

Historie mezinárodního mořského práva je dlouhá a sahá až do starověkého Řecka. V římských dobách byla moře otevřená všem a vlastnictví a dělení bylo zakázané. Od sklonku éry objevitelských cest už moře z bezpočtu důvodů překročily obrovské počty lidí a obchod založený na moři propojil regiony světa. Svoboda v mezinárodních vodách se stala podstatným principem lidské prosperity.

Mořské právo v jeho současné podobě nevytvořila žádná jednotlivá země ani skupina. Jedná se o produkt kolektivní moudrosti lidstva, tříbený během velmi mnoha let pro blaho všech. Nejeden přínos pro lidstvo dnes závisí na tom, že moře od Tichého po Indický oceán zůstanou zcela otevřená.

Co to ale přesně znamená? Vydestilujeme-li ducha, jehož jsme během věků vnesli do mezinárodního práva, a nově jej formulujeme jako tři zásady, právní řád na moři se stane otázkou zdravého rozumu.

Zaprvé, státy by měly předložit a vyjasnit své nároky založené na mezinárodním právu. Zadruhé, státy by ve snaze realizovat své nároky neměly používat sílu ani nátlak. A zatřetí, státy by měly usilovat o urovnání sporů mírovými prostředky. Všechny tři velice jednoduché – téměř samozřejmé – zásady je potřeba zdůraznit, protože je všechny vlády v Asii a Tichém oceánu musí přísně dodržovat.

Vezměme si Indonésii a Filipíny, země, kde tamní vůdci v míru dosáhli dohody na vymezení jejich překrývajících se výlučných ekonomických zón. Moje vláda obdobně podporuje filipínskou výzvu k urovnání územního sporu v Jihočínském moři, která je v plném souladu se třemi principy mezinárodního mořského práva; stejně tak podporuje snahu Vietnamu vyřešit střetávající se teritoriální nároky pomocí dialogu.

Místo snah o konsolidaci změn statu quo vršením jednoho fait accompli na další by se vlády v regionu měly pevně zavázat, že se vrátí k duchu a ustanovením Prohlášení o chování stran v Jihočínském moři z roku 2002, s nímž v minulosti všechny strany souhlasily. V dnešním světě by se země neměly bát, že pravidla a zákony nahradí nátlak a hrozby. Pevně doufám, že členské státy ASEAN a Čína dokážou urychleně zavést účinný kodex chování v Jihočínském moři.

Japonsko a Čína mají dohodu, kterou jsem v roce 2007, během svého prvního funkčního období na postu ministerského předsedy, uzavřel s tehdejším premiérem Wen Ťia-paem. Zavázali jsme se k vytvoření mechanismů námořní a vzdušné komunikace s cílem předejít tomu, aby nepředvídané incidenty mezi našimi zeměmi vytvářely napětí a nedorozumění. Tento závazek se bohužel nepřetavil v realizaci takového mechanismu.

Netěší nás nebezpečná setkání bojových letounů a námořních plavidel. Výměna mezi Japonskem a Čínou musí být výměnou slovní. Neměli bychom se sejít u vyjednávacího stolu, vyměnit si úsměvy, podat ruce a pustit se do rozhovorů?

Jsem přesvědčen, že navázat na dohodu z roku 2007 by bylo zájmu míru a stability v celém regionu. Vím ale také, že k zajištění dlouhodobé bezpečnosti bude zapotřebí mnohem více dohod, z nichž každá se bude věnovat jednomu z podstatných vláken přediva svobody a prosperity napříč regionem.

Z angličtiny přeložil David Daduč