24

Příslib abenomiky

TOKIO – Program japonského premiéra Šinzó Abeho zaměřený na hospodářské zotavení země vedl k růstu domácí důvěry. Do jaké míry je to však zásluha „abenomiky“?

Zajímavé je, že bližší pohled na výkon Japonska v uplynulých deseti letech dává jen málo důvodů k trvalému optimismu. Pokud jde o růst výkonu na jednoho zaměstnaného pracovníka, vede si Japonsko od přelomu století docela dobře. V roce 2012 – tedy ještě před nástupem abenomiky – se meziroční růst výkonu na jednoho zaměstnance při klesajícím objemu pracovní síly standardně odhadoval na 3,08%. To je podstatně víc než ve Spojených státech, kde výkon na zaměstnance vzrostl loni o pouhých 0,37%, a mnohem víc než v Německu, kde tato hodnota dokonce klesla o 0,25%.

Nicméně jak mnozí Japonci správně tuší, abenomika může zotavení země pouze prospět. Abe dělá přesně to, po čem mnoho ekonomů (včetně mě) volá i v USA a Evropě: uskutečňuje rozsáhlý program zahrnující měnovou, fiskální i strukturální politiku. Abe tento přístup přirovnává ke třem šípům v ruce – jednotlivě lze každý šíp ohnout, ale dohromady to nikdo nedokáže.

Nový guvernér japonské centrální banky Haruhiko Kuroda má bohaté zkušenosti z působení na ministerstvu financí a poté v čele Asijské rozvojové banky. Během východoasijské krize na konci 90. let na vlastní oči viděl neúspěch konvenčního přístupu prosazovaného americkým ministerstvem financí a Mezinárodním měnovým fondem. Nenechává se omezovat zastaralými doktrínami centrálních bankéřů – zavázal se, že obrátí chronickou japonskou deflaci, a stanovil inflační cíl ve výši 2%.

Deflace zvyšuje reálnou (o inflaci očištěnou) dluhovou zátěž a také reálnou úrokovou míru. Ačkoliv existuje málo důkazů o důležitosti drobných změn reálných úrokových sazeb, i mírná deflace může mít během let významný dopad na reálný dluh.

Kurodův postoj už oslabil směnný kurz jenu, takže se japonské zboží stalo konkurenceschopnějším. To odráží realitu vzájemné provázanosti měnových politik: pokud politika takzvaného kvantitativního uvolňování prováděná americkým Federálním rezervním systémem oslabí dolar, musí druzí reagovat, aby zabránili nepřiměřenému zhodnocení vlastních měn. Jednoho dne možná dosáhneme lepší koordinace globální měnové politiky; prozatím však bylo jen logické, že Japonsko zareagovalo na vývoj jinde, byť opožděně.

Měnová politika v USA by byla efektivnější, kdyby se větší pozornost věnovala překážkám úvěrů – například problémům mnoha majitelů nemovitostí s refinancováním, a to i při nízkých úrokových sazbách, nebo absenci přístupu k financování ze strany malých a středních podniků. Doufejme, že se japonská měnová politika na tyto klíčové otázky zaměří.

Abe má však ve svém politickém toulci ještě další dva šípy. Kritikové, kteří tvrdí, že fiskální stimul v Japonsku v minulosti neuspěl – že vedl jen k promrhaným investicím do zbytečné infrastruktury –, se dopouštějí dvou chyb. Za prvé lze celou otázku obrátit: jak by si japonská ekonomika vedla, kdyby žádný fiskální stimul nepřišel? Vzhledem k tomu, o kolik se snížila nabídka úvěrů po finanční krizi na konci 90. let, není nijak překvapivé, že vládní výdaje nedokázaly obnovit růst. Bez výdajů by však byla situace ještě mnohem horší; ve skutečnosti nezaměstnanost nikdy nepřekročila 5,8% a v nejbolestnějším období globální finanční krize dosáhla maxima 5,5%. A za druhé každý, kdo navštíví Japonsko, uznává přínosnost investic do infrastruktury země (v tomto směru by si Amerika mohla vzít cenné ponaučení).

Skutečnou výzvou bude řešení otázky třetího šípu, který Abe označuje za „růst“. Ten zahrnuje politiku zaměřenou na restrukturalizaci ekonomiky, zlepšení produktivity a zvýšení participace pracovní síly, zejména žen.

Někteří lidé hovoří o „deregulaci“ – toto slovo však po globální finanční krizi právem upadlo v nemilost. Ve skutečnosti by bylo chybou, kdyby Japonsko ustoupilo od svých ekologických regulací nebo od svých zdravotních a bezpečnostních norem.

Zapotřebí je správná regulace. V některých sektorech bude nutná aktivnější účast vlády, která zajistí efektivnější konkurenci. Řada oblastí, v nichž by se měla provést reforma, jako například praxe při najímání zaměstnanců, však vyžaduje nikoliv vládní regulace, nýbrž změnu konvencí v soukromém sektoru. Na tomto poli může Abe pouze udat tón, ale nedokáže vymoci výsledek. Například požádal, aby firmy zvýšily zaměstnancům mzdy, a mnohé z nich skutečně plánují přiznat na konci fiskálního roku zaměstnancům vyšší prémie než obvykle.

Obzvláště důležitá bude pravděpodobně vládní snaha zvýšit produktivitu v sektoru služeb. Japonsko má například dobrou pozici k tomu, aby při vývoji lékařských přístrojů využilo synergií mezi zdokonaleným zdravotnickým sektorem a prvotřídními výrobními kapacitami.

Rodinná politika v kombinaci se změnami zvyklostí v přístupu k pracovní síle zase může podpořit změny mravů, což povede k vyšší (a efektivnější) participaci ženské pracovní síly. A ačkoliv japonští studenti dosahují v mezinárodních srovnáních velmi dobrých výsledků, jejich rozsáhlá neznalost angličtiny coby základního jazyka mezinárodního obchodu a vědy znevýhodňuje Japonsko na globálním trhu. Vysoké dividendy pravděpodobně přinesou také další investice do výzkumu a školství.

Existují všechny důvody věřit, že japonská strategie oživení ekonomiky uspěje: země těží ze svých silných institucí, má vzdělanou pracovní sílu se skvělými technickými dovednostmi a smyslem pro design a nachází se v nejdynamičtějším (jediném dynamickém?) regionu světa. Trpí menší nerovností než řada rozvinutých průmyslových zemí (ale větší nerovností než Kanada a severoevropské země) a dlouhodoběji se věnuje ochraně životního prostředí.

Podaří-li se správně realizovat rozsáhlou agendu, kterou vytyčil Abe, bude současná rostoucí důvěra opodstatněná. Japonsko by se pak mohlo stát jedním z mála paprsků světla v jinak pošmourné krajině rozvinutých zemí.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.