Nicolas Sarkozy, přední ze soupeřů ve francouzských prezidentských volbách, se nedávno rozohnil proti tomu, co nazval „spekulativním kapitalismem,“ a tvrdí, že chce „vnést morálku do finanční zóny,“ již vytvořilo euro. Co má Sarkozy „spekulativním kapitalismem“ na mysli? Zřejmě něco nemorálního, ale co vlastně? Tento pojem dosud zazníval zřídka a zdá se nadbytečný. Vždyť kapitalismus je prakticky synonymem spekulace.

Sarkozy vyjadřuje vlnu uvažování, jež není jedinečné ani pro jeho stranu, ani pro Francii. V jeho komentářích jde o rodící se myšlenky a postoje, jež prodchnou ekonomiku dvacátého prvního století. Měli bychom se tedy hluboce zamýšlet nad tím, co „spekulativní kapitalismus“ znamená.

Sarkozy označil volný obchod za „politiku naivity“ a chce podniknout řadu opatření, která by stála v cestě ekonomické globalizaci. Třebaže chce usilovat o snížení ztuhlosti francouzského trhu práce, znemožnil by zahraniční nabídky na převzetí francouzských firem a chránil by dělníky Airbusu před možnou ztrátou pracovních míst. Bránit Francii před spekulativním kapitalismem zřejmě znamená vměšovat se do volného obchodu a chránit místní pracovní místa.

Ovšemže, Sarkozy si právem všímá obrovských rizik, jimž pracující a jejich společenství čelí v současném světě, který se překotně globalizuje. Avšak přesun této problematiky do centra pozornosti by neměl znamenat ochranu stávajících pracovních míst za každou cenu.

Kapitalisté vkládají své peníze tam, kde se domnívají, že získají nejvyšší výnos; právě to se nazývá spekulací. Kupují společnosti, rozdělují je a znovu slučují, propouštějí jedny zaměstnance a jiné přijímají. Mají-li tak činit se ziskem, nemohou si dovolit, aby jim do věci zasahovalo vlastenectví nebo sentiment. Podnikají v zemi, kde je to nejvýhodnější. Odměňování úspěšných podniků je základní myšlenka kapitalismu – dynamického procesu, jenž Joseph Schumpeter označil za „kreativní destrukci“.

V kapitalismu je člověk nemorální, jestliže neplní smlouvu nebo porušuje zákon, avšak nikoliv, když spekuluje. Plánovaným ekonomikám se nikdy nedařilo, protože nejistota ohledně budoucnosti je prostě příliš vysoká, takže je nejlépe přenechat ji spekulantům, s možností zisku odměny, postupují-li správně, a kázeňským bičem trhu, postupují-li špatně.

Obavy nad volným obchodem podobné Sarkozyho znepokojení sílí po celém světě. Alan Blinder, bývalý poradce prezidenta Billa Clintona a místopředseda Federálního rezervního úřadu USA, v článku pro americký časopis Foreign Affairs loni tvrdil, že proces globalizace má potenciál způsobit v budoucnu rozsáhlou ztrátu pracovních míst. Vzhledem k tomu, že technologie elektronické komunikace mají silný potenciál nahrazovat stávající zaměstnance jinými, již sídlí tisíce mil daleko, sledujeme možná teprve začátek tohoto procesu.

Blinder má naprostou pravdu, že problém by se mohl zhoršit. Ti, kdo problém popírají – jako ekonom Jagdish Baghwati –, nemohou dokázat, že na nejhorší nedojde. Měli bychom se připravit na možnost rozsáhlého pozdvižení v našich ekonomikách během nadcházejících let, třebaže neumíme dokázat, že k němu dojde, tak jako bychom měli dělat opatření proti globálnímu oteplování, byť někteří vědci pochybují, že jde o skutečný problém.

Podle Blindera by vlády měly motivovat ke vzdělávání na pracovní pozice, které je těžší přesouvat do zahraničí. Chce, aby vláda dotovala pracovní místa v „osobně dodávaných službách,“ jež nelze doručovat po internetu, a podpořila tak expanzi těchto pracovních příležitostí namísto „služeb dodávaných bez osobní přítomnosti“.

Dotace samozřejmě narušují volný obchod. Blinderovo řešení se ovšem jeví jako nová, kreativní myšlenka a lze si představit oprávněná zdůvodnění, proč by vláda měla do volných trhů tímto způsobem zasahovat. Jeho myšlenka je rozhodně cílevědomější a teoreticky správnější než Sarkozyho plán na ochranu stávajících pracovních míst. Blinderův návrh je ve skutečnosti jen jednou z mnoha možných vládních politik zaměřených na řešení pozdvižení na trhu kvůli pracovním místům a zdrojům obživy ve věku internetu.

Kapitalistické instituce zahrnují programy řízení rizik, jež poskytují pojištění, zajištění a diverzifikaci. Vláda může podporovat demokratizaci takových institucí, aby chránily občany právě před těmi riziky, jichž se obávají nejvíc. Mezi takové možnosti patří pojištění živobytí, pojištění hodnoty vlastního bydlení, půjčky vázané na příjem a cenné papíry vázané na HDP a ceny domů.

Navíc vláda může posílit slučitelnost sociálního pojištění (vládní instituce doplňující soukromé pojištění) s pobídkami a zlepšit jeho schopnost řídit rizika – a to nejen rizika mimořádně neúspěšných – kupříkladu tím, že zahájí indexaci daňové soustavy na základě nerovnosti. Dále by vlády měly zlepšit naši informační infrastrukturu, aby finanční kontrakty dokázaly lépe postihovat důsledky ekonomických rizik.

Sarkozy by se tedy neměl rozohňovat proti „spekulativnímu kapitalismu“. Právě naopak, měl by se ptát, jak lze kapitalismus dále rozvíjet, s novými institucemi ve finančnictví a pojišťovnictví, jež by řešily vážný problém, který jeho kampaň zdůraznila.

Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč