Vedoucí světoví představitelé jsou podle všeho přesvědčeni, že umožníme-li přetrvávání nerovnosti a nezajistíme širokou účast občanů na hospodářském růstu, povede to k sociálním otřesům, ba dokonce k násilí. Je však nerovnost skutečným problémem?

Jak uvedl indický premiér Manmóhan Singh na Mezinárodní konferenci o kastách a menšinách, která se konala v prosinci v Dillí: „Ačkoliv možná růst snižuje absolutní chudobu, nerovnosti se mohou ještě vyhrotit. To může být z politického i sociálního hlediska extrémně destabilizující.“ Indie proto musí „podniknout kroky ke snížení sociální a hospodářské nerovnosti, aniž tím uškodí růstovému procesu a aniž omezí podněty stimulující jednotlivce k soutěživosti a tvořivosti“.

Rovněž brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva na lednovém Světovém ekonomickém fóru v Davosu prohlásil: „V pokojném světě budeme žít za předpokladu hospodářského růstu, tvorby pracovních míst a přerozdělování příjmů.“ Da Silva poté naléhavě vyzval ke snížení bariér pro zemědělské vývozy, které pomůže chudým lidem v rozvojových zemích.

Z podobných argumentů čiší zdravý rozum. Pokud lidé věří, že se i oni budou podílet na celkovém hospodářském růstu, existuje vyšší pravděpodobnost, že podpoří sociální smír. Pokud ne, začíná být pravděpodobnější neklid.

Experti v oblasti společenských věd nicméně zjistili, že se tato teze dokazuje těžko. Některé statistické analýzy souvztažnosti mezi nerovností a sociálním konfliktem dokonce dospívají k závěru, že zde existuje nepřímá úměra: nerovnější společnosti mají sklon být méně konfliktními, poněvadž bohatí disponují většími možnostmi kontrolovat chudé.

Přesto existují některé důkazy, že z nerovnosti pramení sociální neklid. Ekonomové Alberto Alesina a Roberto Perotti ukázali, že i při zohlednění několika dalších faktorů mají země s vysokou nerovností tendenci vykazovat větší sociální nestabilitu měřenou například počtem politicky motivovaných atentátů nebo počtem lidí zabitých v souvislosti s vnitrostátním masovým násilím.

Člověk si nicméně klade otázku, proč důkazy, že nerovnost plodí sociální neklid, nejsou silnější.

Částečně to může být dáno tím, že sociální rozbroje nezpůsobuje vždy nerovnost sama o sobě, nýbrž vnímání důvodů, které k ní vedly. Neklid pak může odrážet jakýsi pocit zrady – že se ostatní neřídí předpokládanými sliby nebo že se nechovají čestně.

Pocit důvěry v úmysly druhých je pro fungující ekonomiku vskutku klíčový. Právníci sepisují mnoho smluv a soudy tráví mnoho času jejich vymáháním, avšak tyto instituce nemohou vyřešit všechno. Většina ekonomických vztahů závisí na dobré vůli, na základním sklonu zachovat se správně, přestože se „nikdo nedívá“.

Důvěryhodnost je jen stěží všeobecnou hodnotou. Svět byznysu je však postaven na intuitivním vědomí, kdy můžeme lidem docela důvěřovat, a kdy jim nemůžeme věřit vůbec. Smlouvy koncipujeme s ohledem na nedokonalou důvěryhodnost a zakládáme důmyslné instituce, které berou v potaz všechna zákoutí lidské cti. Fungují-li tyto zásady dobře, vyvolávají v nás všeobecný pocit, že ačkoliv lidé nejsou vždy důvěryhodní, nakonec vždy převládne jakási základní spravedlnost.

Ernst Fehr z Curyšské univerzity a Alexander Klein s Klausem Schmidtem z Mnichovské univerzity publikovali v lednovém čísle časopisu Econometrica článek, který ukazuje, jak lidé vytvářejí ekonomické vztahy na základě znalosti okolností, za nichž lze lidem důvěřovat.

Při jejich experimentech byly testované subjekty, které se chovaly jako zaměstnavatelé, požádány, aby si vybraly mezi několika typy pracovních smluv a poté sledovaly reakci na tyto smlouvy ze strany subjektů vystupujících jako zaměstnanci. Zaměstnavatelé zpočátku věřili, že zaměstnanci budou pracovat tvrdě i bez konkrétních stimulů, ale pak rychle pochopili, že bez těchto stimulů se řada zaměstnanců začne „ulejvat“.

Zaměstnavatelé však také rychle pochopili, že nejlepším typem pracovní smlouvy je taková, která nabídne zaměstnanci nejen pevný plat, ale i možnost prémie – jakéhosi daru za dobrý výkon, který však není zakotven v žádném ustanovení smlouvy. Zaměstnanci při experimentech zjistili, že zaměstnavatelům lze do značné míry věřit, že jako odměnu za těžkou práci tyto prémie vyplatí, i když je nikdo nebude moci hnát formálně k zodpovědnosti, pokud to sobecky odmítnou.

Nakonec z těchto experimentů nevzešla žádná strnulá či striktně formulovaná pracovní smlouva, nýbrž jakási volná výměna „dárků“ mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Z toho lze vyvodit závěr, že podobná neformální ujednání přežívají v reálném světě pracovněprávních vztahů díky tomu, že posilují naše upřímně míněné pocity dobré vůle vůči sobě navzájem.

Je-li nerovnost naopak vnímána jako výsledek zhroucení vztahů založených na důvěře, může to vést k zatrpklosti a v konečném důsledku i k sociálním nepokojům. To se často děje v období rychlých ekonomických změn. V rapidně se globalizujícím světě mohou být lidé například nuceni odejít od svého dlouhodobého zaměstnavatele, vůči němuž si vybudovali pocit důvěry, případně je nutné nahradit jejich nadřízené. V takových případech může být nerovnost vnímána intenzivněji než jindy, poněvadž lidé si mohou tyto jevy spojit se ztrátou dobré vůle.

Zdá se, že tím, co si Singh, Lula a další světoví vůdci ve skutečnosti přejí, je posílení důvěry a spolupráce v rychle se měnící ekonomice. Podaří-li se jim prosadit politiku, zákony a stimuly, jimiž toho dosáhnou, bude vedlejším produktem pravděpodobně také snížení nerovnosti, které, doufejme, přispěje i k pocitu větší důvěryhodnosti.

Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.