Většina lidí je přesvědčena, že svět financí nemá žádný zájem o malého člověka, totiž o lidi s nízkými nebo středně vysokými příjmy, kteří nakonec k celkovému hospodářskému výsledku přispívají jen málo. Dnešní velké společnosti a finanční kouzelníci, kteří je vedou – nebo prodávají a kupují –, mohou sice být štědří ke svým církvím, oblíbeným charitám i rodinám a přátelům, ale jejich profesionální životy charakterizuje pouze neoblomné úsilí o dosahování zisku.

Tento dojem může být z velké části pravdivý, ale ne zcela. Vezměme si Muhammada Junuse, jenž loni v říjnu získal Nobelovu cenu míru. Jeho banka Gramín, založená roku 1976 v Bangladéši, nabízí drobné úvěry jedněm z nejchudších lidí na světě a mnohým z těch, kdo si půjčí, pomůže vymanit se z chudoby. Banka vytvořila zisk a během let se rozrostla – a inspirovala podobné mikroúvěrové projekty i jinde.

Byly ale peníze Junusovým hlavním motivem? V rozhovorech prozrazuje, že jej ve skutečnosti motivoval hluboký soucit s bídou chudých v jeho vlasti. Jeho cíl vybudovat ziskový úvěrový podnik, zdá se, odrážel jeho touhu věřit v důvěryhodnost svých klientů. Snažil se v oblasti mikrofinancování vytvářet zisk proto, aby dokázal úvěrovou spolehlivost těchto opomíjených lidí, což by mu umožnilo jim nadále půjčovat.

Třebaže tedy Junus usiloval o zisk, paradoxně to zřejmě nedělal kvůli penězům. A ve finanční branži existují další lidé s podobnými motivy.

Historie finančních institucí pro osoby s nízkými příjmy je vskutku z velké části historií filantropických nebo idealistických hnutí, nejen aktivit plně zaměřených na hospodářský výsledek. Družstevní hnutí devatenáctého a dvacátého století se pojilo s dlouhým seznamem finančních a pojišťovacích institucí – včetně spořitelen a stavebních spořitelen –, jež měly pomáhat znevýhodněným lidem.

Takovéto filantropické financování pokračuje i dnes. Peter Tufano, profesor financí na fakultě obchodu Harvardovy univerzity, koná v tichosti neziskovou práci s nadací Doorways to Dreams (Dveře ke snům), již založil, aby lidem s nízkými příjmy pomáhal zlepšovat jejich finanční vyhlídky. Nakolik jen z rozhovorů s ním dokáži posoudit, jeho motivace je naprosto šlechetná. Zdá se, že se vůbec nestará o vydělávání peněz pro sebe.

Podle Tufana tkví zásadní problém při pobízení lidí s nízkými příjmy ke spoření v tom, že peníze nepotřebují jen na zajištění svých životů do budoucna, až odejdou do penze, ale rovněž na zvládání krátkodobých krizí. Avšak jestliže vládní programy k podpoře spoření nízkopříjmových lidí nesváží jejich peníze na mnoho let až do jejich odchodu do penze, lidé často podlehnou pokušení a peníze lehkovážně utratí.

Tufano k problému přistupuje se skutečným pochopením pro tyto lidi a s realistickou představou, jak jim pomoci: prémiovými spořicími dluhopisy. Vedle obvyklých plateb úroků se k těmto dluhopisům váže loterie – lákadlo, které svádí peníze nechat v úsporách. Lidé s nízkými příjmy zjevně mají loterie v oblibě a vypěstují si zvyk těšit se na data slosování, jenž je bude odrazovat od prodeje dluhopisů. Přijde-li ovšem skutečná nouze, budou mít peníze nadosah.

Výherní dluhopisy mají ve skutečnosti dlouhou historii. Už v roce 1694 anglická vláda vydala 10% šestnáctiletý dluhopis nazvaný „Milionové dobrodružství,“ který svým držitelům každoročně náhodně vyhrával ceny. Obdobně ve Velké Británii vláda Harolda MacMillana roku 1956 vytvořila program výherních dluhopisů, nazývaných prémiové dluhopisy nebo „spoření se vzrušením“. Tento program byl zprvu kontroverzní: mnozí jej považovali za nemorální kvůli jeho spojitosti s hazardem. Program se ovšem rozrostl a dnes mají prémiové dluhopisy své místo v portfoliu úspor 23 milionů lidí, téměř 40% obyvatel Velké Británie. Tento druh dluhopisů má i Švédsko a další země.

Avšak třebaže tyto dluhopisy v zemích, které je zavedly, úspěšně zvýšily míru úspor, ve Spojených státech nemívaly příznivce. Tufanova strategie usilující o změnu spočívá v prověřování jeho myšlenek v partnerství s firmami. Zahájil pilotní testy „výherních“ účtů ve spolupráci s úvěrovým svazem Centra se sídlem v Columbusu ve státě Indiana. Pomůže-li produkt rodinám ušetřit, doufá, že přesvědčí zákonodárce, aby usnadnili možnost tento model úspor v Americe nabízet.

Tufano je první, kdo přiznává, že některé z nejlepších nápadů pro finanční inovaci jsou velice staré, dokonce i celá staletí. Mohly se na čas ztratit a po svém znovuobjevení se možná zprvu jeví podivně, ale lidé jako Junus a Tufano dokazují, že s pomocí nezaujaté, ale vášnivé obhajoby je lze aktualizovat a uvést do praxe. Duch dobré vůle, který je jim vlastní, a dobrá vůle, k níž mohou inspirovat další finanční profesionály, přináší naději na světlejší budoucnost pro všechny, a pro ty nejpotřebnější především.

Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč