Nedávno byla zveřejněna verze 6.2 světového žebříčku Pensylvánské univerzity (Penn World Table), který porovnává životní úroveň jednotlivých zemí. Nejnovější čísla pocházejí z roku 2004 a vzhledem ke zpoždění dat nejsou do žebříčku zařazeny všechny země. Přesto jde o hodnotné údaje, protože vykazují výjimečnou kvalitu a jsou systematicky očišťovány o relativní cenové rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, což někdy vede k překvapivým výsledkům.

V případě 82 zemí, u nichž jsou dnes údaje z roku 2004 dostupné, převládají opravdu dobré zprávy: reálný HDP na hlavu se mezi lety 2000 a 2004 zvýšil v průměru o 18,9%, což představuje roční nárůst o 4,4%. Lidé se obecně mají mnohem lépe než před několika lety. Při tomto tempu se reálný HDP na hlavu každých 16 let zdvojnásobí.

Mnozí lidé, kteří si v roce 2000 nemohli dovolit automobil, ho teď mají, a lidé, kteří si v roce 2000 mohli dovolit jen jeden automobil, teď mají dva. Lidé, kteří si nemohli dovolit poslat děti na dobrou školu nebo na univerzitu, to teď učinit mohou. A stejné je to i s řadou dalších typů zboží či služeb, jež lidé spotřebovávají.

Jedním z překvapení je, že od roku 2000 došlo k poměrně malým změnám v pořadí zemí podle reálného HDP na hlavu. Navzdory všem řečem o čínském hospodářském zázraku se postavení Číny zlepšilo jen nevýrazně – z 61. příčky na žebříčku 82 zemí v roce 2000 na 60. příčku v roce 2004 –, ačkoliv zde reálný HDP na hlavu vzrostl mezi lety 2000 a 2004 o 44% neboli o 9,6% ročně, což je mezi velkými zeměmi nejvyšší číslo.

Důvodem, proč Čína neposkočila výše, je skutečnost, že růst zaznamenaly také další země a že mezi jednotlivými zeměmi existují obrovské rozdíly. Rozdíl mezi nejchudšími a nejbohatšími státy světa je více než stonásobný. Průměrný reálný HDP na hlavu u horních 25% zemí je patnáctkrát vyšší než u spodních 25%.

Sledovat pokrok v těchto zemích je jako sledovat maraton. Zpočátku na člověka dělá dojem většina běžců, neboť se zdá, že téměř všichni běží rychle. Poté se však startovní pole roztrhá a je patrné, že někteří běžci hbitě získávají náskok. Přesto jeden druhého nepředběhne příliš často, poněvadž vzdálenosti mezi nimi jsou už příliš velké. Další běžci jsou navíc zcela z dohledu – možná už mají několikakilometrový náskok.

Čína nemá na úspěch monopol. Co do růstu reálného HDP na hlavu v období let 2000 a 2004 jsou dalšími velkými vítězi Litva (růst o 48%), Rumunsko (růst o 41%), Estonsko (růst o 40%), Chile (růst o 33%), Maďarsko (růst o 32%), Řecko (růst o 31%), Nový Zéland (růst o 28%), Austrálie (růst o 25%), Korea (růst o 23%), Irsko (růst o 23%), Jihoafrická republika (růst o 23%) a Nigérie (růst o 22%).

Z významných zemí zaznamenaly nejhorší výsledky mimo jiné Izrael (v tomto sužovaném státě se reálný HDP na hlavu zvýšil v letech 2000 až 2004 o pouhá 2%) a Argentina (tu zasáhla v letech 2001-2002 strašlivá finanční krize, takže zde růst v letech 2000 až 2004 činil jen 9%). Také několik dalších latinskoamerických zemí vykázalo v tomto období relativně slabý výsledek, přičemž v případě Uruguaye dokonce reálný HDP na hlavu o zlomek procenta poklesl. Celkový obraz je však obdivuhodně dobrý.

Bude-li růst pokračovat takovým tempem, dosáhnou relativně chudé státy jako Indie, Indonésie, Filipíny nebo Nikaragua za 50 let průměrné úrovně, jíž se v současnosti těší rozvinuté země. K jejich dostižení však pochopitelně nedojde, poněvadž i tyto státy zaznamenají pokrok.

Dnes si lze jen obtížně představit, jak bude svět vypadat, když se HDP prakticky všech zemí zdvojnásobí či zečtyřnásobí. Co by si všechny tyto země s tolika penězi počaly?

V roce 1958 napsal ekonom John Kenneth Galbraith bestseller Společnost hojnosti, v němž tvrdil, že rozvinutý svět ztělesňovaný Spojenými státy se toho roku konečně vymanil z „ponuré nouze“, v níž naše životy diktuje zoufalá potřeba, a vstoupil do „světa hojnosti“. Autor doslova napsal: „Změna [životní úrovně] je tak obrovská, že mnohé tužby jedince již nejsou patrné ani jemu samotnému. Patrnými se stávají, teprve když jsou syntetizovány, rozpracovány a přiživeny reklamou a uměním získávat zákazníky, pročež se z těchto oborů potažmo staly naše nejvýznamnější a nejslibnější profese.“

Reálný HDP na hlavu v USA je však dnes třikrát vyšší než v roce 1958. Zač lidé utrácejí takové množství peněz navíc? Opravdu vše diktují reklamní agenti a prodejci, kteří vymýšlejí nové potřeby?

Podle mých výpočtů, jež porovnávají údaje amerického ministerstva obchodu z let 1958 a 2005, utratili Američané 27% z obrovského zvýšení příjmů mezi těmito lety za lékařskou péči, 23% za bydlení, 12% za dopravu, 10% za rekreaci a 9% za osobní podnikatelské aktivity.

Typy věcí, které obvykle propagují reklamní agenti a prodejci, nehrály příliš významnou roli. Na potraviny připadlo pouhých 8% z peněz navíc, na oděvy jen 3% a na péči o zevnějšek 1%. Jen malou část z dodatečných peněz bohužel získaly i bohulibé aktivity: na sociální a náboženskou činnost připadla 3% a obdobný podíl získalo také vzdělání.

Většinu peněz navíc tedy lidé vynaložili ve snaze uchovat si zdraví, mít hezký domov, cestovat, odpočívat a trochu podnikat.

V USA to tak zřejmě doopravdy bylo. Možná to tak bude po celém světě. Dokážeme-li udržet na zeměkouli současné tempo růstu, miliardy lidí se mohou těšit na stejný druh zlepšení. A to by pro ně mělo být opravdovou inspirací.

Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.