Po celém světě lidé trpí závažným smyslovým klamem, který je odvedl od konkrétních kroků, jimiž by se chránili před inflací a deflací. Tento klam se nazývá „peněžní iluze“ – jde o přesvědčení, že nominální měnová jednotka je nejlepším měřítkem hodnoty, přestože její reálná hodnota je nestálá.

Historicky neschopnost chránit se před inflací a deflací napomohla příchodu katastrofálních důsledků. Když na Německo v roce 1923 udeřila mimořádná inflace, smetla reálnou hodnotu (hedgeově nezajištěných a neindexovaných) životních úspor a dávek sociální podpory milionů lidí, jejichž zlost přispěla k vzestupu nacismu.

Mimořádná deflace zase v mnoha státech po celém světě na počátku 30. let 20. století zvýšila reálnou hodnotu (hedgeově nezajištěných a neindexovaných) dluhů tak, že to vedlo k insolvenci milionů dlužníků a ke všeobecným pádům bank. Deflace rovněž zveličila reálnou hodnotu mezd a platů, což zapříčinilo propouštění a nezaměstnanost. Neschopnost chránit se hedgeovým zajištěním či indexací nás přivedla ke světové hospodářské krizi. Značná část japonské ekonomické malátnosti posledních let také odráží (hedgeově nezajištěné a neindexované) dluhy zvětšované deflací už od roku 1999.

V roce 2003 studie MMF vyvolala strašáka celosvětových problémů ve stylu Japonska a vyjmenovala třináct zemí, mimo jiné Čínu, Německo, Singapur a Polsko, se středně velkým až vysokým rizikem deflace. Přesto tváří v tvář drtivým důkazům o významu inflačního a deflačního rizika většina lidí – ani ve státech, jež byly varovány – obecně neprovedla žádné kroky k tomu, aby se ochránili.

Vzhledem k rozšířené netečnosti vůči změnám spotřebitelských cen si pozornost zaslouží skromný úspěch nového trhu, jež poskytuje hedgeové zajištění před inflačním rizikem, totiž termínový trh zaměřený na evropskou inflaci při Chicago Mercantile Exchange (CME). Od září tento nový trh obchoduje s Harmonizovaným indexem spotřebitelských cen (HICP) eurozóny, jemuž obchodníci v angličtině říkají „hiccup“ (čili „zádrhel“ nebo „škytnutí“). Jeho nákupem či prodejem se společnosti i jedinci mohou chránit před ztrátami plynoucími ze změn hodnoty jejich měny.

Počet otevřených kontraktů (open interest) činil 355, s nominální hodnotou 355 milionů eur. To je skutečně začátek; rozvoj takových smluv bychom měli podporovat, abychom miliardám lidí pomohli zajistit se proti inflačním a deflačním rizikům. Za tímto slibným začátkem však následuje dlouhý řetězec nezdarů vytvořit inflační futures, a to kvůli nezájmu veřejnosti.

Tento neúspěch lze vysvětlit jedině peněžní iluzí, která se v jádru váže k tomu, co psychologové nazývají „rámcování“. Jak je koncept rámcován, totiž v jakém kontextu a s jakými asociacemi je podán, nesmírně ovlivňuje lidské úsudky. Daň nazvanou „pozůstalostní“ vnímáme úplně jinak než daň nazvanou „dědická“, třebaže ve skutečnou jsou totožné. Peněžní iluze vzniká proto, že jsme uvyklí na to, že ekonomické hodnoty jsou téměř vždy rámcovány prostřednictvím peněz.

Už celá léta dokládám, že národní vlády by měly podniknout jednoduchá opatření, která by postavila ekonomické veličiny do nového rámce a pomohla veřejnosti překonat peněžní iluzi. Mohly by pouze vytvořit indexovanou účetní jednotku, která by při měření ekonomických veličin a definování cen nahradila měnu. Jednotka by nebyla ničím víc než indexem spotřebitelských cen, jenž by dostal jednoduché jméno a byl denně zveřejňován, aby lidé tuto jednotku a její název mohli používat ke stanovování cen v reálných hodnotách. To by napomohlo vytvořit nový rámec veřejného mínění, což je jediné, co vláda skutečně musí udělat. Bylo by to snadné a prakticky by to nic nestálo.

Indexované účetní jednotky nejsou novou myšlenkou; chilská vláda razila tuto cestu už v roce 1967, když vytvořila Unidad de Fomento (UF) a další latinskoamerické státy příklad následovaly. Navzdory odborně znějícímu názvu jednotky se veřejnost v Chile naučila u závažnějších kontraktů přemýšlet s ohledem na UF, nikoli peso.

Podle chilského vzoru by se vlády rovněž mohly odklonit od měnových pojmů a v termínech účetních jednotek předefinovat daňovou soustavu. Tak by se lidé, kteří vyplňují daňové formuláře, museli účetní jednotky naučit. Vedlejší výhodou by bylo to, že daňová soustava by byla automaticky, úplně a transparentně indexována podle inflace.

Ve své knize z roku 2003 The New Financial Order (Nový finanční řád), jsem navrhl, aby se takovéto jednotky nazývaly „koše“, neboť index spotřebitelských cen je cenou typického koše zboží a služeb. Tento název je velice snadný a tlumočí nový koncepční rámec: příslibem, že někomu k určitému datu v budoucnosti zaplatím tolik a tolik košů, se zavazuji, že zaplatím ve spotřebních koších zboží a služeb. Samozřejmě, samotná úhrada bude provedena v běžné měně podle současného směnného kurzu mezi koši a měnou, založeného na indexu spotřebitelských cen.

Co kdyby si lidé skutečně zvykli na vyjadřování částek v koších? Nejevily by se termínové kontrakty úplně jinak, kdyby byly v novém rámci vnímány jako smlouvy na „koše“ a nikoli „hiccups“, „zádrhele“ či „škytnutí“? Termínový trh pro celý spotřební koš, který spotřebitelé kupují, rozhodně rezonuje důležitostí.

Myšlenky, jako jsou trh s inflačními futures CME a indexované účetní jednotky, nakonec spasí pokrok informačních technologií. Zdá se, že inflační termínové obchody se zčásti uchytávají díky tomu, že se s novým kontraktem obchoduje na efektivním elektronickém trhu (v systému Globex), který umožňuje, aby se termínové kontrakty rozběhly bez úvodní reklamní propagace, již termínové trhy, kde se vyvolává z parketu, vyžadují.

Ba to je také důvod, proč americká burza může vytvořit trh s evropskou inflací; s novými informačními technologiemi už nezáleží na tom, kde lidé žijí. To by také mělo přispět k popularizaci indexovaných účetních jednotek, poněvadž právě výpočetní technika může provádět veškeré kalkulace, jichž je zapotřebí pro jejich převody na měnu. Čím dříve k tomu dojde, tím dříve se zbavíme další metly způsobující finanční nestabilitu.

Copyright: Project Syndicate, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč