Přehřívá se čínská ekonomika?

Robert J. Shiller

Čínská ekonomika roste tak závratným tempem – na konci druhého čtvrtletí roku 2005 zaznamenala meziroční nárůst o 9,5% –, že se stala předmětem obdivu celého světa a zřejmou inspirací pro rozvojové země kdekoliv na zeměkouli. Nesklízí však Čína přílišnou chválu?

Prezident Chu Ťin-tchao od roku 2003, kdy nastoupil do úřadu, opakovaně varuje, že se čínská ekonomika přehřívá, a jeho vláda se podle toho v poslední době chová, když nejprve loni v říjnu zvýšila úrokové sazby, v červnu zavedla novou daň na prodej domů a v červenci revalvovala jüan.

Zdá se však, že tvrzení o přehřátí čínské ekonomiky nejsou založena na sledování inflace. Index spotřebitelských cen v Číně sice ke konci července 2004 vzrostl meziročně o 5,3%, avšak to bylo dáno především výkyvem v cenách potravin; předtím i poté byla inflace zanedbatelná.

Stejně tak se tato tvrzení nezakládají na vývoji čínského akciového trhu, který v posledních několika letech nastoupil na sestupnou dráhu.

Ti, kdo tvrdí, že se čínská ekonomika přehřívá, tak raději poukazují na vysokou míru investic do továren, strojních zařízení a nemovitostí, která v roce 2004 dosáhla 43% HDP. Podle tohoto pohledu investuje Čína příliš, buduje příliš mnoho továren, dováží příliš mnoho strojů a staví příliš mnoho nových domů.

Může však „nová ekonomika“ investovat příliš? Copak investice neznamenají zlepšování životů lidí? Čím více má určitá země továren a strojů a čím více nahrazuje staré továrny a stroje modernějšími modely, tím produktivnější je její pracovní síla. A čím více domů postaví, tím kvalitnější je soukromý život jejích občanů.

Řada studií ukazuje, že hospodářský růst souvisí s investicemi do strojů a továren. V roce 1992 zveřejnili Bradford DeLong z Kalifornské univerzity v Berkeley a Lawrence Summers, dnešní prezident Harvardovy univerzity, slavnou studii, podle níž zaznamenávají země s vyšší mírou investic, zejména do strojního zařízení, historicky vyšší hospodářský růst. Jeden z jejich příkladů ukazoval, že japonské HDP na zaměstnance se mezi lety 1960 a 1985 zvýšilo v porovnání s Argentinou více než třikrát více, poněvadž Japonsko na rozdíl od Argentiny mohutně investovalo do nových strojů a zařízení.

Stručně řečeno: čím více strojních zařízení a infrastruktury určitá země instaluje, tím více jejích lidí má s čím pracovat. Čím více navíc určitá země investuje do výrobních zařízení, tím více se dozvídá o nejnovějších technologiích – a dozvídá se o nich velmi efektivním způsobem, totiž z vlastní zkušenosti.

Zdálo by se tedy, že není nic špatného na tom, když bude Čína i nadále co nejrychleji nakupovat nová zařízení, stavět nové továrny, budovat nové silnice a mosty. Čím rychleji, tím lépe, aby zhruba miliarda tamních lidí, kteří podle světových měřítek zatím nedosáhli prosperity, tuto hranici ještě za života překonala.

A přesto musí jakákoliv vláda dohlížet na to, aby se s investicemi nakládalo efektivně. V případě Číny je rozšířená euforie ze stavu ekonomiky důvodem ke znepokojení. Některé obecné lidské slabiny se totiž mohou odrazit v iracionálním chování během hospodářského boomu.

Jednoduše řečeno tkví problém Číny v tom, že jí vzhledem k oslnivému hospodářskému růstu hrozí riziko přílišného roznícení představivosti lidí. V podobných obdobích si lidé mohou docela snadno představit, že byt v Šanghaji bude mít za 10 nebo 20 let ohromnou cenu, neboť Čína bude v té době neskonale zámožnější než dnes. A pokud bude mít ohromnou cenu za 10 nebo 20 let, pak by měl mít značnou cenu již dnes, jelikož reálné úrokové míry – používané při přepočítávání budoucích hodnot na dnešní – jsou v Číně stále nízké. Lidé jsou vybuzení a stavějí se do front na nákup.

Jistě, jejich uvažování je v podstatě správné. Pokud se však základní určující faktory dnešních hodnot stanou natolik závislými na vzdálené budoucnosti, kterou nemůžeme jasně dohlédnout, pak možná ani my nejsme s to jasně uvažovat.

Jelikož skutečnou hodnotu dlouhodobých aktiv lze tak těžko odhadnout, je lidskou přirozeností zaměřit se na tempo růstu sledovaných cen a dopustit, aby se pozornost na tato aktiva upřela v době, kdy jejich hodnota velmi rychle stoupá. To může vést lidi k závažným omylům, kvůli nimž platí za dlouhodobá aktiva více, než by měli, a to i za předpokladu, že si ekonomika povede v budoucnu oslnivě dobře. Lidé pak mohou nadměrně zatěžovat své finance, podléhat reklamě, neuváženě investovat do špatných aktiv a směřovat produkci do regionů a činností spíše na základě momentálního vzrušení než na základě propočtu základních ekonomických údajů.

Slovo „přehřátá“ je tedy možná zavádějící. Snad by bylo přesnější říci, že pozornost veřejnosti se přespříliš upírá na některé nedávné cenové výkyvy, případně že přehnaně přijímá některé vysoké tržní hodnoty. Ať už však tomu člověk říká jakkoliv, problém to je.

Naštěstí mají lidé zároveň tendenci důvěřovat nejvyšším státním představitelům. O to více je proto důležité, aby vedoucí činitelé nezůstali němí, když se někde vytvoří spekulativní atmosféra. Mlčení může být pokládáno za nevyslovené uznání, že rychlý vzestup cen dlouhodobých aktiv je zaručen. Vrcholní představitelé státu pak musí promluvit a podpořit svá slova konkrétními činy, aby pomohli dát veřejnosti najevo, že pokračování spekulativní bubliny nelze očekávat.

A právě to začala čínská vláda dělat. Zdá se, že boom na trhu nemovitostí ochlazuje. Bude-li vláda v této politice pokračovat, pak mohou příznivé vlivy v podobě důvěry veřejnosti v podniky a instituce v zemi pomoci zajistit v příštích letech stabilní a udržitelný hospodářský růst.