Kultura podnikání

Robert J. Shiller

Vlády po celém světě chtějí podporovat podnikání. A třebaže většina nově založených podniků nikdy nedosáhne žádného zvláštního významu, každá malá firma je experimentem a značný počet experimentů je nezbytnou podmínkou občasného vzniku firmy, která dokáže proměnit ekonomiku země – či dokonce dosáhnout mezinárodní důležitosti. Stručně řečeno je podnikání inkubátorem, jenž představuje nezbytný předpoklad dlouhodobého ekonomického úspěchu.

Při vysvětlování výkyvů v úrovni podnikání v jednotlivých zemích se dnes věnuje značná pozornost rozdílům v přístupu a politice v celostátním měřítku. Podstatné rozdíly však existují také v úrovni podnikání uvnitř jednotlivých zemí. Lidé ze Šanghaje jsou prý podnikavější než lidé v Pekingu. Lidé v ukrajinském městě Cherson mají podnikavějšího ducha než lidé z Kyjeva.

Ve své nedávné studii ukazují Mariassunta Giannettiová a Andrej Simonov ze Stockholmské ekonomické fakulty velikost rozdílů v úrovni podnikání mezi švédskými samosprávnými obcemi. Podnikatele přitom definují jako občany, kteří vykazují příjem ze společnosti, již ovládají a v níž přinejmenším na částečný úvazek pracují. Zjistili, že podíl podnikatelů na celkové populaci se ve 289 sledovaných samosprávných obcích značně liší a pohybuje se v rozmezí od 1,5% po 18,5%.

Co tyto rozdíly vypovídají o skutečných příčinách podnikavého ducha?

Změny politiky na celostátní úrovni nemohou vysvětlit odchylky zjištěné Giannettiovou a Simonovem. V osmdesátých letech a na počátku let devadesátých došlo k odstranění centralizovaného vyměřování mezd a švédská vláda snížila osobní i firemní daně. Míra podnikatelské aktivity se v důsledku toho v celé zemi zdvojnásobila, avšak mezi samosprávnými obcemi se reakce na tento krok velice lišily. Proč?

Zdá se, že mnohé vysvětlují kulturní proměnné: náboženství a politika se na odchylkách mezi samosprávnými obcemi podílela přibližně z jedné poloviny. Více podnikatelů působilo v těch obcích, které měly vysoký podíl penzistů s členstvím ve Švédské církvi (do roku 2000 oficiální státní církev) a vysoký podíl pravicových voličů.

Kromě toho se zdá, že zde funguje mechanismus zpětné vazby: města s větším počtem podnikatelů mají sklon plodit ještě více podnikatelů. Jakmile podnikatelská kultura zapustí kořeny, obvykle se na místní úrovni šíří, neboť lidé se o podnikání dozvídají a začíná je přitahovat – přestože jim nepřináší okamžitou či jistou návratnost.

Giannettiová se Simonovem dokonce odhalili, že průměrný příjem podnikatelů v obcích s vysokou mírou podnikání je nižší než v obcích, kde je podnikatelů málo. Také studie z dalších zemí ukazují, že podnikatelé často dosahují nižších počátečních příjmů i růstu příjmů, než jakých by dosahovali jako zaměstnanci. Tyto výzkumy naznačují, že příčinou rozdílů v míře podnikání nemusí být ani tak lepší ekonomické příležitosti („nabídková“ strana podnikatelské rovnice) jako spíše kulturní odlišnosti, díky nimž přináší podnikání jednotlivci větší osobní prospěch („poptávková“ strana).

Giannettiová se Simonovem tuto hypotézu podporují, když tvrdí, že rozdílná prestiž podnikatelů v jednotlivých samosprávných obcích může vysvětlovat rozdíly v úrovni podnikání. V některých obcích se podnikatelé těší vysokému sociálnímu postavení bez ohledu na to, zda jsou již úspěšní; jinde se na ně lidé dívají spatra a více obdivují jiná povolání.

Myšlenka, že prestiž hraje důležitou roli, není nová. Socioložka Michèle Lamontová ve své knize Money, Morals & Manners (Peníze, morálka a způsoby) porovnávala definice úspěchu ve Francii a ve Spojených státech. V obou zemích dělala rozhovory s lidmi a ptala se jich, co znamená být „váženým člověkem“. V podstatě se jich tedy dotazovala na jejich vnímání toho, co je v životě důležité, a na jejich osobní pocit identity.

Studie Michèle Lamontové potvrdila obecné přesvědčení, že Američané si cení podnikatelského úspěchu, zatímco Francouzi přikládají větší hodnotu kultuře a kvalitě života. Ve Francii je rovněž častěji než ve Spojených státech vyjadřováno neskrývané opovržení nad „chamtivými“ podnikateli a konkurencí.

Zatímco se však Lamontová zaměřila na rozdíly mezi Francouzi a Američany, nejzajímavějším aspektem její studie bylo zjištění, že značné rozdíly panují i mezi jednotlivými regiony uvnitř Francie. Porovnávala Clermont-Ferrand, hlavní město kraje Auvergne v centrální Francii, s Paříží. Obyvatelé Auvergne mají pověst lakotných a přísných lidí a i přes nedávné značné pokroky je v kraji relativní nouze o kvalitní kulturu.

Lamontová zjistila, že lidé v Paříži i v Clermont-Ferrandu mají sklon vyjadřovat pohrdání nad „hrabivostí“. Zatímco si však Clermonťané cení především „prostoty, pragmatismu, tvrdé práce a odhodlání“, Pařížané kladou větší důraz na „šmrnc a lesk“. Lamontová tedy dospěla k závěru, že „v mnoha ohledech mají Clermonťané blíže k ‚Hoosierům‘ (jak se přezdívá obyvatelům státu Indiana na americkém Středozápadě) než k Pařížanům“. Její důkazy naznačují, že v Clermont-Ferrandu existuje v porovnání s Paříži vyšší vnitřní poptávka po zakládání malých firem.

Prakticky každá země je koláží místních kultur, které se liší ve způsobu, jakým motivují lidi a utvářejí jejich osobní identitu. Rozdíly v tom, jak tyto kultury definují, co znamená být váženou osobou a jak se váženost projevuje, pravděpodobně do značné míry vysvětlují výkyvy v úrovni podnikání.

Ekonomové i ostatní mají sklon pohlížet na státy jako na celek a zdůrazňovat význam národních přístupů a národních politik jakožto hlavních faktorů, které podporují nebo brzdí podnikání. Ve skutečnosti však celostátní úspěch podnikání závisí na vývoji místních kultur a jejich interakci s národními politikami. Podnikatelský duch může zakořenit v kulturně přívětivých regionech kterékoliv země, pokud jsou mu odstraněny ekonomické překážky, a poté sám sebe přiživovat, až jeho význam přeroste na celostátní úroveň.