Žít dlouho a mít se dobře

Robert J. Shiller

Jedním z našich nejhlubších přání je žít dlouho a lékařský a hospodářský rozvoj přináší naději, že se nám tato touha vyplní. Někteří vědci tvrdí, že průměrná délka lidského života by do poloviny století mohla činit 90 či více roků. Ale co se stane, pokud se nám toto přání splní? Co získáme dlouhým životem, jestliže nebudeme schopni zachovat si životní úroveň?

Zásadní potíží vytváření plánů s ohledem na prodloužení délky života je to, že nevíme, zda k němu skutečně dojde. Průměrná délka života může být v půli století pouhých 80 let – tedy zhruba na dnešní úrovni ve vyspělých zemích –, jestliže rozvoj lékařství buď nebude uspokojivý, nebo jej vyváží nové hrozby či rizika. Učiníme-li určitá opatření s ohledem na dlouhé životy, které ale nakonec zůstanou kratší, promrháme obrovské množství cenných ekonomických zdrojů. Avšak jestliže se nedostatečně připravíme na životy, které budou dlouhé, mnoho starších lidí bude odsouzeno k chudobě.

Na délce života závisí celý směr hospodářství země. Velký počet starších lidí by znamenal mnoho zájemců o bydlení v jistých lokalitách, kteří by vyhledávali určité typy obytných prostorů a využívali určitých druhů služeb. Typy firem, které uspějí, budovy, které se budou stavět, a výzkum a vývoj, jichž bude zapotřebí, to vše závisí na demografickém vývoji poptávky.

To platí i pro globální hospodářství. Jeremy Siegel ve své letošní knize The Future for Investors tvrdí, že rozdíly v délce života mezi jednotlivými zeměmi budou ve vzájemném vztahu s rozdíly v hladině movitosti a stanou se tak zásadním činitelem ekonomických vztahů mezi státy. Délka života může podstatným způsobem motivovat obchodní toky: země očekávající v budoucnosti relativně velký počet starších lidí by dnes měly hospodařit s přebytky a se schodky až později.

Penzisté potřebují doživotní důchody – smlouvy, jež jim zaručí stabilní příjem na celou dobu života –, které je pojistí proti riziku přežití vlastního bohatství. Kdyby neexistovalo riziko dlouhověkosti – tedy kdyby byla spolehlivě známa pravděpodobnost smrti v tom kterém věku v budoucnosti –, pak by penzijní fondy mohly snadno nabízet doživotní důchody velkému počtu lidí tím, že by jejich majetek investovaly do dluhopisů s různou splatností, aby každoročně vyplatily přesně tolik, kolik bude třeba.

To však penzijní fondy učinit nemohou, protože by riskovaly, že jim dojdou peníze, jestliže se ukáže, že lidé žijí v průměru déle, než se očekávalo. U lidí, kteří jdou do penze v 60 letech, je rozdíl mezi životem do 80 či 90 let obrovský: ve druhém případě by fond musel vyplácet dávky o 50% déle. Soukromé společnosti proto nenabízejí doživotní důchody v atraktivních cenových relacích, neboť nejsou-li výrazně překapitalizované, nemohou si být uvážlivě jisté, že dokáží dostát svým slibům.

Naštěstí se riziku dlouhověkosti začínají věnovat finanční trhy. Evropská investiční banka (EIB), ve spolupráci se soukromou bankou BNP Paribas, oznámila v listopadu 2004, že vydá první dlouhodobý dluhopis dlouhověkosti. Dluhopisy, s pětadvacetiletou splatností, budou vyplácet roční obnos ve výši 50 milionů liber krát procento Angličanů a Velšanů mužského pohlaví, jimž v roce 2003 bylo 65 let a již jsou v daném roce stále naživu (předmět drobného zpoždění dat). Jestliže například po deseti letech od vydání dluhopisu bude stále naživu 80% dané populace, dluhopisy vyplatí 40 milionů liber. Pokud po dvaceti letech bude žít už jen 40% započítaných mužů, dluhopisy vyplatí 20 milionů liber.

Banka BNP Paribas doufala, že si dluhopisy rozeberou britské penzijní fondy, ale emise dosud nebyla plně upsána. Většina potenciálních zákazníků se pomalu rozhoduje, neboť členové správních rad, manažeři fondů, poradci i sponzoři zaměstnanců se musí sžít s tím, že tato nová koncepce je v souladu s jejich svěřeneckými povinnostmi. Navíc není jasné, zda EIB dokáže získat od zajistitelů další pomoc s řízením rizik, která vydáním takových dluhopisů přebírá, neboť zajistitelé zatím nevědí, jak by daná rizika mohli plně ošetřit.

Pomalý nástup dluhopisů dlouhověkosti nakonec reflektuje zásadní otázku: můžeme opravdu omezit dopady rizika délky života? Jsou-li všichni poznamenáni rizikem dlouhověkosti stejně, pak bez ohledu na cenu dluhopisů dlouhověkosti by všichni logicky měli chtít být na téže straně smlouvy – všichni zákazníci při jedné ceně, všichni emitenti při ceně jiné. Neexistuje-li rozdíl, neexistuje trh.

Ve skutečnosti však nejsme rizikem dlouhověkosti postiženi všichni stejně. Životní pojišťovny, výrobci léků, firmy poskytující služby pro seniory a investoři do realit pro penzisty by z prodloužení délky života měli prospěch, zatímco programy dávkově definovaných penzí a poskytovatelé doživotních důchodů by tratili. Méně zámožné jedince dlouhověkost také ohrožuje méně než ty, pro něž žít dlouhý život znamená především přenechat svým dětem menší dědictví. Vskutku, státy s vyšší porodností jsou riziku dlouhověkosti v příštím zhruba půlstoletí vystaveny méně než státy s porodností nízkou.

Potřebujeme proto velký a likvidní trh s rizikem dlouhověkosti, aby se tyto různé skupiny mohly o svá rizika vzájemně podělit. Vytvoření takového trhu je ve skutečnosti nejdůležitějším krokem, který můžeme směrem k řešení rizika dlouhověkosti udělat, neboť právě tak bychom dokázali zjistit jeho skutečnou cenu, což by nám dalo možnost učinit efektivněji bezpočet obchodních rozhodnutí ve vztahu k délce života.

Chování cen dluhopisů dlouhověkosti v podstatě nemá žádnou historii, takže nalezení těch, kdo je budou kupovat a prodávat, a usazení cen, které pročistí trh, si vyžádá jistý čas. Avšak dluhopisy dlouhověkosti, ač dnes jen experimentální, budou nakonec pro světové hospodářství životně důležité.