Služky, pekaři a kapitalisté?

Robert J. Shiller

Komunistická revoluce, která překlenula devatenácté a dvacáté století, se zakládala na koncentraci vládního vlastnictví kapitálu. V posledních desetiletích dvacátého století se pak světem přehnala kontrarevoluce prosazující přímý opak: co nejširší rozptylování kapitálu skrze angažovanost všech v roli vlastníků.

Dnes je tato kontrarevoluce dováděna do logického extrému: jestliže každý může být vlastníkem, pak každý může být kapitalistou, a to včetně holičů, číšníků a popelářů. Už zase nás pronásleduje přízrak; tentokrát je to sen o skutečné demokratizaci kapitalismu.

Proměnit však každého na kapitalistu může být stejně neuskutečnitelné jako komunistický sen o proměně všech na motivované socialistické pracující. Zájem o tajemné principy financí byl odjakživa zálibou vlastní lidem, již s láskou pročítají číselné tabulky a bádají nad matematickými vzorci. Tito lidé občas zbohatnou a bylo by pěkné, kdyby se to mohlo zdařit všem. Avšak kvůli nestejným vlohám, slabostem a psychologickým predispozicím mužů a žen je to nemožné.

Nový duch demokratického kapitalismu přichází pod různými jmény a uvádí do pohybu celou škálu symbolů. Ať jej však vylíčíme jakkoliv, myšlenka, že široké vrstvy by se měly stát vlastníky, zapouští kořeny všude.

V Británii například Tony Blair hovoří o vizi „národa střadatelů a držitelů aktiv“. Jeho plány jsou označovány za „asset-based policies“ (politiky založené na aktivech), což je termín, který je populární od vydání knihy Michaela Sherradena Assets and the Poor: A New American Welfare Policy z roku 1991. Ve Spojených státech prezident George W. Bush za svůj sen prohlašuje „ownership society“ (společnost vlastnictví). Všečínské shromáždění lidových zástupců v roce 2004 nově popsalo podnikatele a individuální vlastníky jako „budovatele socialistické věci“ a zahrnulo je do Vlastenecké sjednocené fronty.

Vlády po celém světě utrácejí peníze za regulaci a kontrolu svých burz cenných papírů, aby byly burzy bezpečnější pro individuální investory a aby zájem investorů o tyto trhy narůstal. Snaží se také rozvíjet finanční podporu bydlení, aby rozšiřovaly počty majitelů vlastních domů. Některé vlády hovoří o tom, že dají lidem možnost vlastnit své příspěvky na sociální zabezpečení, a to formou osobních penzijních účtů, na zdravotní péči, prostřednictvím zdravotních spořících účtů, a vzdělávání, prostřednictvím spořících účtů a poukazů na vzdělávání.

To je pokus o skutečnou revoluci, nikoliv návrat do někdejší kapitalistické minulosti. Jeho podstatou je experiment s novými kreativními ekonomickými institucemi, které dříve neexistovaly. Obecná koncepce „vlastnictví“ není sama o sobě směrovkou k úspěšné nové ekonomice; existuje bezpočet výkladů toho, jak revoluci provést. Každá revoluce je experiment a vždycky jde o riskantní krok.

Některé z těchto nových politik se jeví jako vzorové. Labouristická vláda Tonyho Blaira uskutečňuje plán, v jehož rámci v dubnu vznikne osobní Dětský svěřenecký fond (Child Trust Fund) s 250 až 500 librami pro každého novorozence. Rodiče pak budou moci do daňově nezatíženého svěřeneckého fondu svého potomka přispívat a zvolit si, jak bude fond rozdělen mezi investice. Účelem darovaného příspěvku je „vést rodiče a děti k tomu, aby si zvykli spořit a dostali se do styku s finančními institucemi.“

Jedná se o dobře přichystaný plán malého rozsahu, který vládu bude stát poměrně málo: 500 liber, byť investovaných na dvacet let, nemůže nikoho pozvednout z chudoby. Skutečný příslib fondu spočívá v provádění osvěty ohledně investic. Jde o dobrý začátek, zejména pokud Blairovu politiku napodobí i jinde.

Další návrhy však skrývají větší rizika, obzvlášť privatizace starobních důchodů, o níž se hovoří v mnoha zemích a již některé státy – mimo jiné Velká Británie, Chile, Švédsko a Mexiko – již zavedly, tedy alespoň zčásti.

Bushův plán reformy Sociálního zabezpečení v USA – či alespoň to, co je z něj známo – představuje přední linii revoluce vlastnictví. Mladí lidé v USA, kteří se pro něj rozhodnou, nebudou pobírat tradiční penzijní dávky, až za několik desítek let odejdou do důchodu, neboť je nahradí výnosy z osobních účtů, jež budou moci dle libosti rozdělovat mezi celou škálu investic, včetně akcií. Ať už se z tradičních dávek zachová cokoliv, na živobytí by to nepostačovalo; penzisté by s větší částí svých příjmů byli vydáni na milost a nemilost trhům.

Předvídat výsledek takového experimentu nelze, neboť zkušenosti jiných zemí nikdy nelze brát za přesné vodítko pro nový systém – situace v odlišném prostředí nikdy není zcela totožná. Privatizovanému systému sociálního zabezpečení, jak jej navrhuje Bush, by se mohlo výtečně dařit, za předpokladu, že se lidé budou chovat rozumně nebo že trh cenných papírů neustále poroste.

Je tu ale také vyšší riziko pohromy, které vychází ze zřejmě vrozeného lidského sklonu promítat do budoucna minulé výnosy. Investoři by mohli vytvořit akciovou bublinu, což by ještě naivnější investory přimělo ke koncentraci jejich osobních penzijních účtů na akciovém trhu – a ponechalo je nebezpečně nechráněné, jakmile se burza zhroutí.

Existuje ještě související riziko, že by soukromé účty mohly zapříčinit další pokles míry soukromých úspor. Míra úspor je životní mízou každého hospodářství, neboť nelze očekávat, že kapitálové investice budou navěky financovat cizinci. Řeči o skvělých výnosech by však mohly podnítit to, co psychologové nazývají „wishful thinking bias“, tedy zkreslení zapříčiněné touhami a přáními, které by lidi vedlo k přesvědčení, že jejich osobní účty budou v budoucnu tak hodnotné, že další spoření je zbytečné.

Podpora široce rozšířeného vlastnictví kapitálu by mohla teoreticky vést ke vzniku dobrých politik. Chceme však skutečně tyto politiky rozšiřovat do oblastí, jako jsou penze, zdravotnictví a vzdělávání? Konec konců, vlastnictví kapitálu – ať už cenných papírů nebo nemovitostí – s sebou přináší rizika a právě potřeba jistit se proti těmto rizikům je důvodem, proč kapitalistické státy vybudovaly tradiční síť sociálních programů. Revoluce jsou vzrušující, ale je potřeba dát si pozor, abychom měli domov, kam se můžeme vrátit, až padnou barikády a usadí se prach.