Můžeme se pojistit proti cunami?

Robert J. Shiller

Většina diskusí ohledně toho, jak reagovat na katastrofu způsobenou cunami v Asii, se zaměřuje na vládní programy odstraňování následků pohromy a na státní projekty zavádění systému včasného varování. Jen malá část diskuse se zaměřila na propagaci soukromých institucí zajišťujících řízení rizik, zejména pojištění.

To je nešťastné. Pojišťovací společnosti poskytují profesionální, podrobně propracované řízení rizik, jež zohledňuje komplikovanost nebezpečí, proti nimž je třeba se chránit, a nápaditě reagují na individuální potřeby. Propagace soukromého pojištění se může jevit jako nepřímá reakce na katastrofu zapříčiněnou cunami, ale jde o reakci racionální – a účinnou.

Pojišťovací společnosti do mnohých regionů, jež utrpěly největší ztráty, ještě nepronikly. Podle studie Insurance Information Institute výdaje za neživotní pojištění v roce 2003 dosahovaly v Indonésii pouhých 0,83% HDP, v Thajsku 1,19% a v Indii 0,62% – oproti 5,23% ve Spojených státech.

Zahraniční pomoc není náhražkou pojištění. Dobročinnost je podnětná a ujišťuje nás o naší lidskosti, ale často je vrtkavá. Člověk by na ni nerad spoléhal. Při rozhodování, kolik pomoci obětem katastrofy nabídnout, jsou státy, jak se zdá, často nejvíc pod vlivem obav svých předáků, jak na ně budou pohlížet ostatní. Dobročinnost reaguje na události, jež poutají pozornost, a méně senzační pohromy často pomíjí.

Pojištění je naopak spolehlivou a úctyhodnou institucí, jejíž moderní podoba se začala vyvíjet už v sedmnáctém století. Avšak pojištění i další instituce řízení rizik se dosud rozvíjely pomalu, a to i ve vyspělých zemích. V USA většina lidí stále není pojištěna proti záplavám či zemětřesení. V Kalifornii, jedné z geologicky nejméně stabilních oblastí na světě, si pojištění proti zemětřesení pořídí jen jeden ze šesti vlastníků domu.

Zásadní problém tkví v tom, že pojištění není koncepcí, která by většině lidí připadala samozřejmá. Jak prokázali psychologové Daniel Kahneman a Amos Tversky, existuje systematická lidská tendence podceňovat možnost výskytu událostí s malou pravděpodobností, takže se lidé v životě chovají, jako by se výskyt těchto událostí rovnal nule. Obdobně mají lidé sklon na sebe brát velká potenciální rizika, aby se vyhnuli malým pevným ztrátám, jako je pojistné.

Pojišťovací společnosti čelí pomalému a složitému procesu odvykání veřejnosti od těchto sklonů. Navíc, vypracovat nové produkty v oblasti řízení rizik není snadné. Pojišťovací společnosti se musí vypořádávat s těžkostmi při určování rizik a pojistky musí kreativně přizpůsobovat lidským slabostem, omezujícím absorpci nového. Pojišťovny také musí věnovat pozornost širokému spektru subjektivních rizik – pokřivených pobídek k rizikovému chování – a problémům s výběrovým zkreslením při získávání klientů.

Aby se státy účinněji vyrovnaly s katastrofami, musí najít dostatek vůle vytvořit prostředí, v němž bude moci vzkvétat mnohem rozvinutější soukromé pojišťovnictví. V USA zavedl Národní program pojištění proti povodni z roku 1968 povinnost zajistit si pojištění proti záplavě pro ty, kdo financují výstavbu nebo opravu budov ve „zvláštních oblastech ohrožených zátopami“.

Nemá-li být pojištění stanoveno povinně, musí být přinejmenším účinně propagováno. Lidé jinak budou stavět v zátopových územích s přesvědčením, že jejich vláda nebo vlády světa budou cítit povinnost jim vypomoci v tísni, tudíž že pojistí rizika, která by na sebe nikdo neměl brát.

Mnohé nejhorší následky se v Asii objevily v oblastech ohrožených cunami, například v nízko položených přímořských oblastech Srí Lanky. Soukromé pojištění by prostřednictvím přemrštěně vysokého pojistného odrazovalo od výstavby v nejnebezpečnějších lokalitách a zároveň by v okrajových oblastech vedlo k zavedení stavebních standardů omezujících dopady cunami.

Mezinárodní instituce pro řízení rizik se naštěstí ustavičně zlepšují. V posledních letech se na finančních trzích začalo obchodovat s různými pojistnými dluhopisy, pokrývajícími zemětřesení a další přírodní katastrofy, a s deriváty na počasí. Kjótský protokol vytvořil mechanismus pro obchod s emisemi oxidu uhličitého, který vzbuzuje naděje na řízení rizik plynoucích z ještě větší potenciální katastrofy: globálního oteplování.

Trhy pro tyto produkty jsou sice stále malé, ale mají silný růstový potenciál, a jejich další rozvoj by posílil schopnost pojišťovacích společností pokrýt rizika velkých mezinárodních katastrof.

Zamysleme se nad absencí systému včasného varování před cunami v nejhůře postižených zemích. Je snadné vinit lidi z nedostatku předvídavosti, ale systém nevyvinula žádná z devíti nejsilněji zasažených zemí. Stěží mohou být všichni vrtáci. Problém není chybou jednotlivců. Nezdar zapříčinila absence vhodných mezinárodních institucí, jež by bděly nad širokým spektrem potenciálních katastrof.

Diskuse systémů včasného varování před cunami se zatím zaměřovala na vládní programy. Včasné varování ale znamená víc než jen oceánické snímače a satelity; zahrnuje také směřování výstavby dál od nejohroženějších oblastí a pobízení soukromých podniků, aby vyvíjely účinné bezpečnostní a evakuační postupy.

To jsou obvyklé činnosti pojišťovacích společností. Vskutku, jedním z nejpodivnějších rysů pohromy způsobené cunami bylo to, že některá z nejatraktivnějších rekreačních středisek zastihla naprosto nepřipravená. Poučení je jasné: i prvotřídní podniky jsou jen tak profesionální, jak jim stávající institucionální infrastruktura dovoluje. Konečnou příčinou jejich nepřipravenosti bylo to, že naše pojišťovnictví nekrylo jejich rizika plynoucí z cunami, a tedy nenabízelo moderní vodítko pro prevenci katastrof.

Pojišťovnická branže může a měla by reagovat na katastrofu způsobenou cunami a přijmout morální povinnost vyvinout soustředěné úsilí o rozšíření krytí rizik. Vlád se záležitost týká do té míry, že by pohotovou regulací měly podpořit lepší řízení rizik, ba dokonce dotovat experimenty s novými soukromými pojišťovacími produkty.