Finance in the 21st Century
Jak vytvořit trh pro vědecký výzkum
Robert J. Shiller
|
|
|
|
Vědecké pokroky jsou základní příčinou pokroku ekonomického, ale řada států jako by přesto mnohdy doufala, že se sveze na zádech objevů učiněných ve vědecky vyspělejších zemích. V raných fázích rozvoje je to nejpraktičtější a nejúčinnější strategie. Pro dosažení pokročilých stadií hospodářského růstu však země potřebuje domácí vědecký výzkum.
Každá vláda se snaží povzbudit vědecký výzkum prostřednictvím vzdělávání ve vědě. Vzdělání samo o sobě je zde však použitelné pouze do určité míry. Věda je koneckonců jistou formou podnikání, které vyžaduje důmyslnou organizaci zdrojů i zaměstnanců, odvážný přístup a ochotu podstupovat rizika za možnost velké odměny.
Za normálních okolností podporuje podnikatelské úsilí trh. Pokud by takový trh existoval i v případě vědy, zakládali by vědci podniky podobné běžným obchodním firmám, mezi nimiž by dosahovaly úspěchu ty nejlepší, zatímco ostatním by se nevedlo. Problém je, že základní vědecký výzkum je z větší části veřejným statkem, který nelze odepřít těm, již ho využívají, a který proniká do organismu vědeckého know-how netušenými způsoby.
Pokud zde však neexistuje trh, který by neosobně hodnotil a odměňoval výkony na poli vědy, jak lze vydělit a odměnit dobré vědecké projekty bez obrovských ztrát, které často doprovázejí netržní byrokratická řešení problémů spojených s obhospodařováním veřejných statků?
Existuje riziko, že vědecké ústavy degenerují v jakási léna kontrolovaná vědeckými byrokraty, kteří ovládají katedry a laboratoře hlavních univerzit financovaných státem. Vědci v celé řadě zemí, z nichž některé v minulosti zažily vědeckou slávu, mohou již dnes pozorovat tento neblahý jev ve vlastních institucích. Cenou, kterou za to jejich země platí, je sklerotičtější a pomalu rostoucí ekonomika.
V oblasti vědeckých objevů neexistuje žádná dokonalá substituce trhu, avšak dobrou náhražkou, která vědcům umožňuje efektivní soutěžení, je metoda zvaná peer review („prohlédni a posuď"), tzn. anonymní hodnocení výzkumu vědeckými kolegy. Špičkoví vědci zahalení rouškou anonymity obvykle dokážou rozpoznat originalitu a posoudit, které vědecké myšlenky mají skutečnou hodnotu.
Systém „peer review" vzešel z prvních dvou vědeckých časopisů, francouzského Journal des Sçavans a anglického Philosophical Transactions of the Royal Society , přičemž oba byly založeny v roce 1665. Tyto časopisy hledaly nejlepší badatelský počin rozhozením široké sítě a při hodnocení myšlenek se spoléhaly na přední odborníky. Jejich podpora vědeckého výzkumu se však omezovala pouze na jeho publikaci.
Ve čtyřicátých letech minulého století se Vannevar Bush, děkan Massachusettského technologického ústavu a poradce prezidenta Roosevelta pro otázky vědy, zasazoval o vytvoření vládní agentury, která by dramaticky rozšířila uplatnění metody „peer review" tím, že by ji používala pro přidělování značné finanční podpory výzkumným iniciativám.
Ve své knize Science, the Endless Frontier („Věda, nekonečná hranice") z roku 1945 Bush tvrdil, že základní vědecký výzkum potřebuje významnou a stabilní finanční podporu, že tato podpora by měla být potenciálně dostupná všem vědcům a že o tom, jak a komu budou prostředky přidělovány, by měla vposledku rozhodovat metoda „peer review". Lidé, kteří tyto peníze vydávají, argumentoval, by se měli zaměřovat pouze na nové vědecké myšlenky, nikoliv na organizační schémata vědeckých institucí. Na základě jeho knihy byla v roce 1950 založena Americká národní vědecká nadace (NSF), která se stala významným faktorem amerického úspěchu v oblasti vědy.
Užití anonymní metody „peer review" při hodnocení návrhů a přidělování finanční podpory vědeckému výzkumu si získává stále větší uznání po celém světě. Ve většině významných zemí dnes funguje nějaký druh agentury, která vydává výzvy k podání návrhů a ty pak hodnotí pomocí metody „peer review".
Problémy nicméně přetrvávají při zajišťování hladkého chodu nově zřizovaných systémů „peer review". Menší země čelí obtížím při zachovávání anonymity: počet kvalifikovaných vědců v určité specifické oblasti zde může být tak malý, že vědci mohou snadno odhadnout, kdo posuzuje který návrh, a vlivní činitelé se pak mohou mstít za negativní ohodnocení svých neslibných vědeckých myšlenek.
To je pádný důvod, proč pokládat navrhované zřízení Evropské výzkumné rady za dobrý nápad. Instituce vytvořená podle vzoru NSF rozšíří vědeckou základnu v jednotlivých evropských zemích, čímž dojde k vytvoření mnohem větší výzkumné organizace - takové, která bude vybírat z většího souboru návrhů.
Velikost trhu však není jediným problémem metody „peer review". Také v zemích se zpolitizovanými univerzitami nebo s univerzitami, jejichž výzkumné iniciativy vedou šéfové s mocnými konexemi mimo akademické kruhy, se nejlepší vědci financují obtížně. Totéž platí i v systémech, kde existuje silná tradice byrokratických zásahů.
Příkladem země, v níž vědecké prostředí nebylo dostatečně reformováno, je Japonsko. Za starých časů plánovali průmyslový výzkum vládní úředníci, ale po zhroucení akciového trhu bylo toto úsilí do značné míry omezeno. Vláda poté zvýšila financování základního výzkumu a vytvořila na univerzitách „centra výlučnosti", čímž ovšem neodstranila starý „ koza systém", v němž výzkumným oddělením často dominují mocní služebně nejstarší profesoři.
Většího pokroku je dosahováno v Německu, kde i přes odpor veřejnosti k elitářskému univerzitnímu systému, jaký funguje například v USA, kancléř Gerhard Schröder loni vyzval německé univerzity, aby si navzájem začaly mnohem více konkurovat. Podobné změny lze očekávat také v dalších zemích, neboť význam soutěživosti a podnikavosti na vědeckém poli začíná být stále více doceňován.
Politika, která vědcům umožňuje soutěžit o prostředky, posiluje tvořivou konkurenci a umožňuje lidem vytvářet vhodné pobídky a struktury pro řízení rizik. Taková politika je součástí celosvětového trendu postupného odstraňování přirozených i kulturně specifických překážek pro existenci konkurenčního a finančně propracovaného trhu vědeckého výzkumu. V případě základního výzkumu nemůže volný trh v pravém slova smyslu existovat. O výhody spojené s tržním prostředím však můžeme a měli bychom usilovat jinými prostředky.
Robert J. Shiller je profesorem ekonomie na Yaleově univerzitě a autorem knih Irrational Exuberance („Iracionální hojnost") a The New Financial Order: Risk in the 21st Century („Nový finanční řád: Rizika ve 21. století").
Copyright: Project Syndicate, květen 2004.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Robert J. Shiller or return to our home page.
|
|
