Je-li vlastenectví posledním útočištěm bídáků, jak prohlásil Samuel Johnson, pak je sebeobrana posledním útočištěm agresorů. Obhajoby sebeobrany pohotově plynou jak z úst paranoiků, tak těch, kdo se uvážlivě chtějí bránit hrozícímu útoku. Argumentem pro případný útok Američanů na Irák je - jak jinak - sebeobrana, tedy potřeba chránit sebe a své spojence a zabránit Saddámu Husajnovi v použití zbraní hromadného ničení.

Písničku o ,,sebeobraně" ovšem už notovali i zpěváci s horší pověstí. Timothy McVeigh, pumový atentátník z Oklahoma City, který v roce 1995 zabil 168 lidí, se domníval, že brání Ústavu Spojených států před bezohlednou federální vládou. Yigal Amir byl přesvědčen, že brání Izrael proti premiérovi ochotnému vydat posvátná území nepříteli, když v témže roce spáchal atentát na Jicchaka Rabina.

Pachatelé násilných činů jen zřídka připouštějí, že v jejich případě šlo jednoduše o útok, a ne o akt obrany života, svobody nebo jiné významné hodnoty. Existuje nějaká rozeznatelná hranice mezi oprávněností a neoprávněností sebeobrany? Právníci se musí po této odlišnosti pídit, neboť pokud se poddáme rétorickým tvrzením politiků a paranoiků, hranice mezi útokem a sebeobranou se ztratí.

OSN se pokusila vymezit rámec sebeobrany, ale ten jde nejdál, když státům povoluje uchýlit se k násilí, jedině když ,,dojde k ozbrojenému útoku." To příliš nedává smysl, protože státy si musí zachovat právo bránit se i proti hrozícímu nebezpečí.

Představte si řekněme japonská vojenská letadla mířící 7. prosince 1941 k Pearl Harboru. Americké námořní síly jistě měly právo se bránit - pokud mohly - dřív, než bomby dopadly. Anebo vezměte v úvahu Násira, když roku 1967 shromažďoval na izraelské hranici egyptské oddíly a hrozil, že Izrael vymaže z mapy. Není tu podobnost s lupičem, který vám míří pistolí na hlavu a vykrožuje, že střelí? Nemá-li být sebeobrana přípustná v situaci očividného a bezprostředního útoku, pak jde o pojetí, jež stěží může být slučitelné s běžným morálním cítěním.

Tyto jasné příklady ovšem brzy začnou přecházet v neurčitou a rozporuplnou škálu případů, jakým byl třeba strach Izraele z iráckého atomového reaktoru Osirak v roce 1981. Výstavba atomového reaktoru je něco docela jiného než odpálení jaderné rakety. Izraelské bombardování reaktoru Osirak je proto třeba považovat za úder ,,preemptivní" či ,,preventivní" - slova, jež mají zachytit mezní kraje sebeobrany.

Nemá smysl zápasit s významem těchto prchavých slov, neboť oběma uniká to podstatné. Někteří lidé říkají, že to, na čem skutečně záleží, je nebezpečí útoku a zkáza, k níž by mohlo dojít při použití zbraní hromadného ničení. Uplatňují cosi jako analýzu poměru ceny a přínosu založenou na subjektivním pocitu strachu. Neexistuje ale způsob objektivního měření strachu, a i kdyby existoval, počítat poměr ceny a přínosu před invazí na území cizího státu by obrátilo v niveč světový pořádek založený na státní suverenitě a mezinárodním právu.

Nejlepším způsobem posuzování oprávněnosti sebeobrany je opírat se o dva principy, které představují základ právních nároků jak podle národního, tak podle mezinárodního práva. Prvním principem je reciprocita. Z té plyne, že pokud měl Izrael právo zaútočit na reaktor Osirak, pak Irák měl právo bombardovat izraelské nukleární zařízení v Dimoně. Má-li dnes Amerika právo zaútočit na Bagdád, pak Irák - který veřejně neučinil žádné prohlášení o zamýšlené agresi proti USA - má reciproční právo napadnout Washington.

Co může Petr, může i Pavel. Není možné, aby stát jako výklad práva prohlásil: Vy jste ,,ničemný" stát a my jsme dobro, a proto se pro nás platí jiná pravidla. Je nesporné, že dřívější činy a záměry mají svůj význam při posuzování, zda se obávat útoku. Ve vztahu mezi Izraelem a Irákem má fakt, že Saddám Husajn odpálil na Tel Aviv v roce 1991 rakety Scud, svou váhu při posuzování dnešních diktátorových záměrů vůči Izraeli. Neexistuje ovšem srovnatelný důkaz o iráckém agresivním chování namířeném proti území USA.

To přivádí do středu zájmu druhý požadavek na sebeobranu. Důkazy o útočném plánu musí být veřejně dostupné a očividné pro všechny. Zveřejnění je zásadním prvkem právní kultury. Hrozící agresi nelze dokládat tajnými akty, nýbrž událostmi, jež může natočit CNN. Útočník musí provést něco, v čem budou všichni spatřovat nebezpečnou hrozbu, například namířit řízenou střelu na jistou zemi a hrozit jejím použitím.

Když se ohlédneme za iracionálními tvrzeními o osobní sebeobraně - za kauzami McVeigh, Amir a dalšími - uvidíme, že se strach útočníků zakládal na neveřejných důkazech, jež sdílel nanejvýš malý kroužek přátel a spolupachatelů. Budeme-li trvat na veřejných důkazech, získáme určitou záruku jak proti paranoidní sebeobraně jedinců, tak proti politické manipulaci státníků. Použijeme-li požadavek reciprocity a zveřejnění důkazů na současné plány napadení Iráku, jsou závěry jasné. A pokud snad nejsou, pak prezident George W. Bush riskuje, že se zaplete do nezákonného útoku proti cizí zemi.