The World in Words
Čínský syndrom oběti
Orville Schell
|
|
|
|
V Číně nyní probíhá zápas o čínskou duši, v němž proti sobě stojí dvě mocné síly a dva velice odlišné postoje k vnějšímu světu. Výsledek tohoto zápasu bude mít značný dopad na to, zda se této obrovské zemi podaří stát se národem schopným udržovat skutečně konstruktivní a trvalé vztahy s okolním světem.
Ekonomická revoluce na jedné straně pomohla Číně etablovat se ve světě jako sebevědomý obchodní tahoun, zodpovědnější globální mocenský hráč, a dokonce i jako vojenská velmoc, jejíž přítomnost má uklidňující efekt. Na druhé straně zůstává Čína uvězněna v pasti minulosti a hodnotové soustavy prodchnuté pocitem oběti, což ji vede k pokušení svalovat vinu za vnitřní problémy na jiné.
Hlavní otázka zní, zda se Čína dokáže vymanit z vlivu tohoto starého psychologického syndromu – který v ní v průběhu dvacátého století neustále vyvolával vysilující pocity slabosti, nejistoty a ponížení – a umožní sama sobě nechat se vést novým pohledem na svět, ba dokonce i na staré nepřátele.
Protijaponské demonstrace jsou příznakem tohoto starého syndromu přiživovaného rozhořčením zrozeným v době, kdy byla Čína skutečně poškozena a ponížena. Vzhledem k rostoucímu ekonomickému vlivu, stoupající životní úrovni a stále respektovanějšímu postavení země ve světě by člověk doufal, že Číňané a jejich vedoucí představitelé naleznou způsob, jak se povznést nad své mrtvé. Přestože však lesk „čínského zázraku“ oslňuje svět, zdá se, že se Číňané zdráhají hodit za hlavu svůj temný pocit, že se stali oběťmi.
Místo aby přijali nové národní paradigma založené na realitě svých úspěchů (národní jednota, silný mezinárodní obchod a rostoucí celosvětový vliv), lpějí čínští vůdci na paradigmatu starém, v němž jejich země figuruje jako oběť, jako „nemocný muž Asie“, kterého „rozkrajují jako meloun“ dravé imperiální a koloniální mocnosti, jako je Japonsko. Tato hořká vzpomínka na útisk a vykořisťování dlí v myslích až příliš mnoha Číňanů jako obraz oslnivého světla, které již bylo dávno zhasnuto.
Japonská okupace Číny byla obzvláště trýznivým a pokořujícím obdobím, poněvadž Japonsko nebylo západní, nýbrž asijskou mocností. Navíc bylo Japonsko podobně jako Čína společností prodchnutou konfuciánskou kulturou, již mnoho čínských reformátorů v devatenáctém a dvacátém století odsuzovalo jakožto klíčovou překážku v rozvoji a modernizaci země.
Je zřejmé, že Japonsko skutečně okupovalo Čínu, napáchalo nepředstavitelná zvěrstva a dosud za to nezaplatilo žádné reparace ani se přesvědčivým způsobem neomluvilo. Co Čína nicméně získá tím, když bude o 60 let později tato témata ustavičně navozovat? Jakou cenu má riziko ochlazení vztahů s druhou největší ekonomikou světa a jedním z nejvýznamnějších obchodních partnerů Číny?
Za prvé a především je napomáhání a podněcování projevů lidového hněvu vůči Japonsku pro předáky Komunistické strany Číny silným a snadno dostupným prostředkem, jak mobilizovat domácí podporu a tím legitimizovat vlastní moc. Současně představují demonstrace čínskou zkušenost se světem jako s nerovným místem, kde jsou slabí zákonitě terorizováni, vykořisťováni a ponižováni. Toto pojetí světa naznačuje, že ačkoliv panoramatické siluety velkoměst, billboardy a honosné pětihvězdičkové hotely vypovídají něco jiného, musí Čína urazit ještě dlouhou cestu, než skutečně dospěje k pochopení a docenění svých současných úspěchů a svého postavení.
Vzedmutí organizovaného hněvu v dobách, kdy je Čína napadána nebo urážena, nejsou pochopitelně ničím novým. Reakcí vedoucích čínských představitelů na nezamýšlený americký útok na čínské velvyslanectví v Bělehradě v roce 1988 a na střet amerického špionážního letounu s čínským letadlem nad Tichým oceánem bylo povolení, byť nikoliv rozdmýchání velkých demonstrací proti cizincům. V souladu s tímto syndromem obvinil ministr zahraničí Li Čao-sing Japonsko, že „ranilo city čínského lidu“ tím, že se za své zločiny neomluvilo, jako by byl ministrem psychologie, a nikoliv zahraničních věcí.
Raněná duše Číny a touha po odškodnění od někdejších trýznitelů si samozřejmě zaslouží sympatie. V tomto smyslu lze o Číně stejně jako o mnoha dalších zemích říci, že má cosi jako bipolární osobnost. Značná část emocionální síly Maovy revoluce se odvozovala od rozšířeného pocitu nerovného zacházení a ponižování ze strany zahraničních mocností a tento revoluční zápal nebyl nikdy skutečně pohřben. Stejně jako z Brány nebeského klidu nikdo nikdy nesňal Maův portrét, přežívají celé části jeho revoluce i nadále v čínských institucích, způsobu myšlení a formách vzájemného působení na svět. Podobně jako recesivní geny se i ony někdy zničehonic znovu projeví.
Role oběti je Číňanům snad až příliš důvěrně známá a možná snad i poněkud pohodlná, protože představuje způsob, jak vysvětlit (a omluvit) čínské problémy. Zároveň je však nebezpečná, poněvadž vyvěrá ze starých slabin Číny, nikoliv z její nově nabyté síly. Éra japonské militaristické a imperialistické moci je dávno pryč a svět prošlapává cestu k čínským dveřím. Poslední, co tato země potřebuje, je zůstat uvězněna v minulosti.
Orville Schell, autor mnoha renomovaných knih o Číně, je děkanem na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
Copyright: Project Syndicate, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Orville Schell or return to our home page.
|
|
