MNICHOV – Současná slabost eura má jednu příčinu: Řecko. Nejnovější deficit běžného účtu Řecka ve výši 14% HDP byl po Kypru největší ze všech zemí eurozóny. Řecký poměr dluhu k HDP činil na konci roku 2009 113%. A protože se předpokládá, že letošní schodek přesáhne 12% scvrkávajícího se HDP, vyšplhá se poměr dluhu k HDP do konce roku 2010 nad hranici 125%, což bude nejvíce v celé eurozóně.

Investoři reagovali tak, že se snažili odejít od eura a zejména se vyhýbat řeckému vládnímu dluhu. Řecko jim muselo nabízet stále vyšší úrokové míry, aby se udrželo ve hře. Úroková prémie oproti německému veřejnému dluhu činila v lednu 2,73 procentního bodu. Pokud tato prémie přetrvá, bude muset Řecko zaplatit na úrocích ze svého dluhu v objemu 271 miliard eur celkem o 7,4 miliardy více, než by muselo platit při německé sazbě.

Problémem není jen samotná prémie, ale i bezprostřední riziko, že se Řecku nepodaří sehnat 53 miliard eur, které bude v roce 2010 potřebovat na obsluhu svého dluhu, natožpak dalších odhadovaných 30 miliard eur na financování nového dluhu vyplývajícího z navrženého rozpočtového schodku.

Řecká katastrofa byla možná, protože tamní vláda po léta klamala své evropské partnery zfalšovanou statistikou. Aby splnila podmínky přistoupení k euru, tvrdila řecká vláda v roce 1999, že její rozpočtový schodek činí 1,8% HDP – což bylo výrazně pod tříprocentní hranicí stanovenou v Maastrichtské smlouvě.

Dnes víme, že tento údaj nebyl založen na realitě. Když už byly eurobankovky s řeckými motivy natištěné a distribuované, oznámil evropský statistický úřad Eurostat, že řecký schodek dosáhl v roce 1999 ve skutečnosti 3,3% HDP. I tento revidovaný údaj však byl až příliš shovívavý a Eurostat ho později vzal zpět.

Dnes není k dispozici žádný oficiální údaj o rozpočtovém schodku v roce 1999, na němž EU založila své rozhodnutí o vstupu Řecka do eurozóny. Zprávy vydané Řeckem v roce 2009 byly podobně zavádějící a po bližším prozkoumání Eurostatem vyskočily z 5% HDP na 12,7% HDP.

Oficiální čísla byla tak nespolehlivá, že Eurostat cítil nutnost vyjádřit „rezervovanost vůči údajům hlášeným Řeckem kvůli významným nejistotám ohledně čísel oznamovaných řeckými statistickými úřady“ – což bylo v byrokratické řeči ostré pokárání. Řecko tak dosáhlo přesně toho, čemu se prostřednictvím svých nespolehlivých údajů snažilo vyhnout: zvýšení úrokového rozpětí u řeckých státních dluhopisů.

Tento trik umožnil Řekům prožít několik dobrých let. Od vstupu do eurozóny v roce 2001 se výdaje na sociální zabezpečení zvyšovaly ročním tempem o 3,6 procentních bodů vyšším, než činil růst HDP. Podle statistiky OECD dosáhly penze v Řecku, na které mají lidé nárok po pouhých 15 letech práce, neuvěřitelných 111% průměrného čistého příjmu. Naproti tomu v Německu představuje průměrná penze zhruba 61% průměrného čistého příjmu lidí, kteří si odpracovali nejméně 35 let. Z řecké snahy vytvořit prostřednictvím přemrštěných půjček zemi oplývající mlékem a strdím vstávají člověku vlasy na hlavě.

Nepřijde-li pomoc ze zahraničí, bude muset Řecko oficiálně vyhlásit dluhové moratorium, čímž deklaruje, že obslouží pouze část svého dluhu, jako to v roce 1982 učinily Mexiko a Brazílie a v letech 1923 a 1948 Německo.

Ostatní země eurozóny však nenechají Řecko padnout na dno, protože se obávají dominového efektu podobného tomu, jejž v roce 2008 vyvolal mezi bankami pád Lehman Brothers. Kdyby Řecko zkrachovalo, investoři z celého světa by ztratili víru ve stabilitu slabších členů eurozóny – zejména Irska, ale i Portugalska, Itálie a Španělska.

Pokud by se tyto země staly insolventními a omezily výdaje, pravděpodobně by nastala nová celosvětová recese. Členské země EU by samozřejmě mohly vydat Řecko na milost Mezinárodnímu měnovému fondu, který je ochoten a schopen pomoci – pod podmínkou, že vláda zavede přísný úsporný program. Řada politiků eurozóny však pokládá oslovení MMF za projev slabosti a upřednostňuje řešení, v jehož rámci ponesou jejich země zátěž samy.

Dalším důvodem, proč pomoc pravděpodobně přijde ze zemí eurozóny, je skutečnost, že by podstatnou část řeckých ztrát nesly tyto země na vlastních bedrech tak jako tak. Veřejný dluh Řecka byl financován jeho vlastní bankovní soustavou, která má závazky vůči Evropské centrální bance v podobě emise eur. Kdyby zkrachoval řecký stát, zkrachovaly by i řecké banky a ECB by musela odepsat pohledávky vůči nim, což by si vyžádalo zhruba 6 miliard eur. A protože ECB patří všem zemím eurozóny, nesly by ztrátu všechny tyto země.

O pomoci Řecku se snadno mluví, ale hůře se provádí, poněvadž Evropská unie nemá k takovému kroku mandát. Právě naopak: článek 125 Maastrichtské smlouvy výslovně vylučuje záchranu a konstatuje, že unie ani její členské státy nenesou zodpovědnost za závazky vlád členských zemí EU. Některé země dokonce na klauzuli vylučující záchranu trvaly jako na podmínce svého připojení k euru, poněvadž se obávaly, že evropští dlužníci by mohli většinovým hlasováním vyvlastnit šetrnější země, a vyvolat tak efekt morálního hazardu, jenž by podkopal stabilitu EU.

Tato obava je stejně platná i dnes. Jako jediné řešení se tedy jeví bilaterální pomoc, možná koordinovaná ze strany EU a spojená se silným dohledem nad řeckým rozpočtem a řeckým statistickým úřadem. Ten už byl oddělen od řecké vlády a Eurostat bude mít právo přímo dohlížet na oficiální statistiku Řecka.

Podobně Řecko ztratí vlastní svrchovanost do té míry, že EU bude nyní přímo kontrolovat veškerá rozhodnutí jeho vlády s dopadem na rozpočet. Letos na jaře – ještě předtím, než budou muset být vydány první velké emise nového řeckého dluhu – se svět dozví, pro jaké řešení se Evropa rozhodla.