Čím více francouzský prezident Nicolas Sarkozy útočí na Evropskou centrální banku a silné euro, tím více je kritizován evropskými médii, evropskými ministry financí, představiteli Evropské unie i samotnou ECB. Kritikové mají pravdu. Základní příčinou současné hospodářské slabosti Francie je totiž její nekonkurenceschopnost, a to i v jiných ekonomikách eurozóny, kde euro nehraje roli.

Sarkozyho útoky však nejsou zcela neopodstatněné. Na mezinárodních devizových trzích se totiž schyluje k bouři na druhou, která hrozí katapultovat euro do takových výšin, že ani nejefektivnější exportér eurozóny – Německo – nebude schopen na světových trzích konkurovat. A nedokážou-li němečtí vývozci konkurovat při kurzu 1,50 eur za dolar, jakou šanci mají vývozci francouzští?

Euro získává na hodnotě z několika důvodů. Urychlujícím faktorem je skutečnost, že americká centrální banka (Fed) dramaticky mění názor na sílu ekonomiky USA. Šéf Fedu Ben Bernanke dnes chová mimořádně velké obavy, že problémy na americkém trhu bydlení a hypoték vyvolají recesi, nedojde-li k agresivnímu snížení úrokových sazeb, i kdyby to mělo znamenat určité inflační riziko.

Nová politika Fedu pod heslem „jen žádnou recesi“ nastartovala pád amerického dolaru do netušených hlubin. Pokles pravděpodobně ještě přiživí značný deficit na běžném účtu platební bilance USA, který v Bernankeho škrtech nalezl potřebnou jiskru, aby se jeho dopady na mezinárodních devizových trzích plně projevily.

Pokud by se úrokové míry snižovaly také v eurozóně, pak by to samozřejmě pád dolaru vůči euru zmírnilo. To je Sarkozyho hlavní argument. ECB však dala jasně najevo, že otázka snižování úrokových sazeb momentálně není na stole – banka pouze odložila, nikoliv zrušila zvýšení sazeb, které původně plánovala na září.

Vzniká nám tak bouře na druhou, protože Evropa i Spojené státy z různých důvodů uskutečňují monetární politiku, která šroubuje euro do nebezpečných výšin.

Protiinflační jestřábi ve Frankfurtu nemají z Bernankeho agresivního snížení sazeb o 50 základních bodů a příslibu dalšího poklesu ani trochu radost. Jednak to dává zbraně do rukou kritikům ECB, jako je Sarkozy, a jednak tím na centrální bankéře vzniká tlak, aby kvůli dopadům na euro upustili od zaujatého brojení proti inflaci.

Někteří z nich si stavějí hlavu a další růst eura by jim vůbec nevadil – zvyšování sazeb totiž nepřipadá v úvahu, a tak je silné euro možná posledním zbývajícím způsobem, jak bojovat s počínající inflací, které se obávají.

Taková politika je však neudržitelná. ECB by měla své přehnané zaujetí inflací mírnit, protože evropská ekonomika slábne a slabší ekonomika si poradí s veškerými inflačními tlaky, které momentálně existují. Protiinflační tažení, které mělo až donedávna smysl, je nyní v ostrém rozporu s ekonomickou realitou.

Zdá se však, že se evropští činitelé – a to nejen v ECB – velmi zdráhají si přiznat, že jejich ekonomika klopýtá, neboť se obávají dalšího oslabení důvěry, které by dále zvýšilo tlaky na zpomalení. Každý nepříznivý ukazatel – a že je jich v poslední době spousta – se zasazuje do pozitivního rámce („ekonomické základy eurozóny zůstávají pevné“ nebo „ekonomika je stále silná“) a sdělovací prostředky se s tímto klamem spokojují.

Index podnikatelské důvěry německého institutu Ifo už čtyři měsíce po sobě klesá, avšak podle Ifo „ECB nemusí měnit politiku“. Ekonomický index Evropské komise střemhlav padá, indexy průmyslové aktivity klesají a německé maloobchodní tržby jakbysmet.

Běžní Evropané zaplatí za sebeklam a pomýlenou politiku svých vedoucích představitelů vysokou cenu. Čím déle bude ECB pokračovat v protiinflačním tažení, tím strmější bude následný hospodářský pokles, neboť ekonomika se rozpadne pod tíhou raketově stoupajícího eura a úrokových sazeb, jež budou pro současnou ekonomickou realitu příliš vysoké (byť nedosáhnou úrovně, na kterou chtěli jestřábi z ECB před vypuknutím současné finanční krize jít).

ECB tak paradoxně bude muset snížit úrokové sazby dříve a výrazněji, protože její protiinflační politika šroubuje euro na úroveň, která je pro současný stav evropské ekonomiky nebezpečná.

Věrohodnosti ECB rozhodně neprospěje, pokud ji až hospodářský kolaps přesvědčí, že se v souvislosti s inflací není čeho obávat. ECB není někdejší Bundesbank, která se v Německu těšila takové podpoře a důvěře veřejnosti, že jí prošlo prakticky vše. Podpora ECB tak hluboká není, a banka tak má mnohem užší prostor pro případné omyly. Stačí jedná velká strategická chyba a tíž veřejní činitelé, kteří dnes kritizují Sarkozyho za útoky proti ECB, se k němu připojí.

Maastricht Nemaastricht, ztráta veřejné podpory ECB omezí její nezávislost.