Jedním z důsledků irácké války je opětovné odhalení falešnosti rozdílu mezi „civilizovanými" a „barbarskými" národy. Zdá se, že Spojené státy jsou schopné páchat zvěrstva stejně jako kdokoliv jiný, jak ukazuje týrání ve věznici Abú Ghrajb. Mnoho barbarských činů v Iráku projde bez povšimnutí, třeba když do iráckých obytných čtvrtí vjedou americké tanky a ve jménu boje proti „vzbouřencům" zabijí desítky nevinných obětí. Barbarismus však lze vidět na mnoha stranách, jak dalo jasně najevo strašlivé stětí amerického rukojmího.

Každá společnost je za jistých podmínek náchylná k propadnutí barbarismu. Mnozí historici tvrdí, že německá společnost za Hitlera byla jakýmsi jedinečným zlem. Chyba. Německo destabilizovala porážka v první světové válce, surový mír roku 1919, hyperinflace dvacátých let a hospodářská krize let třicátých, jinak ovšem nikterak ojediněle barbarské nebylo. Naopak, na samém počátku dvacátého století bylo Německo jednou z nejbohatších zemí na světě se záviděníhodně vysokou úrovní vzdělanosti a vědecké zdatnosti. Hannah Arendtová byla pravdě blíž, když nepsala o jedinečnosti, nýbrž o „banalitě zla".

Zdá se, že propadání barbarství má dva typické rysy. Prvním je houževnatý lidský sklon dělit svět na „my" versus „oni" - a následně všechny s nálepkou „oni" snížit na ne-lidskou úroveň. Takové členění se zřejmě vyvinulo proto, že posiluje soudržnost skupiny označené „my" a zužitkovává nenávist ke všem mimo společenství k posílení spolupráce.

Nenávist a násilí vůči všem „jiným" se zřejmě nejsilněji projevují jako důsledek strachu: jde o obranné reakce při ohrožení života. Společnosti barbarismu obvykle podléhají buď během hospodářských krizí, nebo po propuknutí lokálního násilí. Strach skupinu přiměje, aby se stmelila s cílem se bránit, a to třeba napadením konkurenční skupiny.

Tento model byl zřetelný v jugoslávských válkách 90. let, kdy během hluboké hospodářské krize sklouzla do občanské války etnická společenství, která spolu dříve žila víceméně pokojně. Podobně platí, že Izraelci a Palestinci se do barbarských činů zapletli v tragické souhře vzájemného strachu, který posiluje extremisty obou komunit. Ani jednu ze stran izraelsko-palestinského debaklu nevěnčí svatozář. Izrael se svou nesrovnatelně silnější armádou ovšem mohl a měl učinit moudřejší politická rozhodnutí, než je okupace Západního břehu osadníky.

Americké reakce na scény mučení v Abú Ghrajb a následnou vraždu amerického rukojmího Nicholase Berga jasně ukazují, kudy vede cesta k barbarismu v údajně civilizované zemi. V květnu 2004 list The New York Times uskutečnil anketu mezi čtenáři v illionoiském Oswegu, městě v srdci USA. Jistý podnikatel v penzi řekl: „Pozabíjejme je všechny. Smeťme je z povrchu zemského." Nacistický pohlavár by se nevyjádřil jinak.

Řidič vozidla odtahové služby prohlásil, že vražda rukojmího „jenom potvrzuje, co jsem si myslel už dřív. Nejsme dost tvrdí. Musíme s tím něco udělat. Měli bychom na nepřátele zaútočit přímo, a ne se stahovat, dokud neuspějeme." Třetí dotazovaná se vyjádřila podobně. „Kolem toho zneužívání vězňů, které pochopitelně neschvaluju, bylo tolik pobouření, ale tohle je přece mnohem horší," řekla s poukazem na Bergovu vraždu. „Jasně mě to upozorňuje, že takovému zlu nesmíme dovolit, aby zapustilo kořeny. Musíme se mu postavit teď hned, nebo ho nikdy nedokážeme vymýtit."

Barbarské uvažování se snadno prosazuje a pravice horlivost přiživuje, třeba když Rush Limbaugh ve svém rozhlasovém pořadu prohlásil: „To oni jsou zvrácení. To oni jsou nebezpeční. To oni jsou nelidští. To oni jsou lidský odpad, ne Spojené státy americké, ne naši vojáci a naši vězeňští dozorci."

Netvrdím, že USA jsou zvrácenější než jiné země. Říkám, že lidská společnost, a to i v jedenadvacátém století, může sklouznout k barbarskému myšlení a jednání, ať už je na jakémkoliv stupni „rozvoje".

Představa, že kterýkoliv národ je morálně nadřazený či božsky vyvolený jako vůdce národů, je nebezpečná. Uvědomíme-li si, jak náchylný je celý svět k tomuto sklouznutí k násilí, význam mezinárodního práva a mezinárodních institucí, jako je Organizace spojených národů, získá na závažnosti. Přes opakovaná tvrzení USA, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení, o nichž dnes už víme, že byla nepravdivá, se OSN úspěšně ubránila silným tlakům Ameriky, aby přimhouřila nad válkou s Irákem oko. Postup OSN se osvědčil. To politika USA selhala.

Události v Abú Ghrajb podtrhují, proč jsou mezinárodní pravidla jako Ženevské konvence o zacházení s účastníky válek tak zásadní. Amerika se povýšila nad zákon a sama tím vytvořila podmínky pro podlehnutí barbarskému chování. Tyto události také ukazují, proč je nezbytný Mezinárodní trestní soud (ICC). Spojené státy se jurisdikci ICC silně vzpíraly, avšak americké nepravosti v Abú Ghrajb demonstrují, proč by USA měly mezinárodnímu právu podléhat.

Toto ponaučení - totiž že i tu nejsilnější zemi je třeba podřídit mezinárodnímu právu - možná bude jedním přínosem oné jinak katastrofální války, již USA zahájily v Iráku. Vezmeme-li jej za své, bude svět bezpečnější. Bezpečnější bude sama Amerika, a to zčásti proto, že bude méně pravděpodobné, že by v budoucnu rozpoutala spirálu násilí, podněcovanou jejím vlastním iracionálním strachem a nepochopením světa.

Copyright: Project Syndicate, květen 2004.

Z angličtiny přeložil David Daduč