NEW YORK – Jak uvést v soulad globální hospodářský růst, zejména v rozvojových zemích, se sílícími mezemi globální nabídky energie, potravin, půdy a vody je velkou otázkou naší doby. Po celém světě vystřelují komoditní ceny, a to nejen u zboží, které proniká na přední stránky novin, jako potraviny a energie, ale také u kovů, orné půdy, pitné vody a dalších zásadních předpokladů růstu, protože vyšší poptávka napíná omezené globální zásoby. Celosvětový hospodářský růst už zpomaluje pod tlakem ropy za 135 dolarů za barel a cen obilovin, které se za uplynulý rok víc než zdvojnásobily.

K udržení globálního ekonomického pokroku je zapotřebí nové globální strategie růstu. Základním problémem je to, že světová ekonomika je teď tak velká, že naráží na meze, které dříve nikdy nepocítila. Na Zemi žije 6,7 miliardy lidí a světová populace se stále rozrůstá asi o 75 milionů lidí ročně, zejména v nejchudších zemích světa. Roční výstup na osobu, upravený dle cenových hladin v různých částech světa, dosahuje v průměru kolem 10 tisíc dolarů, takže celkový výstup činí asi 67 bilionů dolarů.

Existuje samozřejmě obrovská propast mezi bohatými zeměmi se zhruba 40 tisíci dolarů na osobu a těmi nejchudšími s tisícem dolarů či ještě nižší částkou na osobu. Mnohé chudé země, nejprosluleji Čína a Indie, však využitím nejmodernější techniky v posledních letech dosáhly mimořádného hospodářského růstu. Světová ekonomika tudíž v posledních letech roste asi o 5% za rok. Tímto tempem by se světové hospodářství během 14 let zdvojnásobilo.

To je však možné, jedině pokud zůstane hojná nabídka vstupů nezbytných k růstu a pokud se budou podnikat opatření proti člověkem způsobované změně klimatu. Dojde-li k omezení nabídky zásadních vstupů nebo k destabilizaci klimatu, ceny prudce vzrostou, průmyslová výroba a spotřebitelské výdaje se propadnou a světový hospodářský růst zpomalí, možná ostře.

Myšlence, že meze přírodních zdrojů v současnosti způsobí výrazné zpomalení globálního růstu, se mnozí volnotržní ideologové vysmívají. Říkají, že strach z „vyčerpání zdrojů“, zejména potravin a energie, nás provází už 200 let, a nikdy jsme nepodlehli. Ba výstup setrvale rostl mnohem rychleji než populace.

Na tomto názoru je kus pravdy. Lepší technologie v minulosti daly světové ekonomice možnost nadále růst navzdory obtížným omezením zdrojů. Zjednodušující volnotržní optimismus je ale přinejmenším ze čtyř důvodů pomýlený.

Zaprvé, historie už ukázala, jak omezení zdrojů dokáže globální hospodářský růst zbrzdit. Po skokovém zvýšení cen energií v roce 1973 klesl roční globální růst ze zhruba 5% z let 1960 až 1973 na asi 3% v letech 1973 až 1989.

Zadruhé, světová ekonomika je nesmírným způsobem větší než v minulosti, takže poptávka po klíčových komoditách a energetických vstupech je rovněž nesmírným způsobem větší.

Zatřetí, vyčerpali jsme už mnohé nízkonákladové možnosti, jež bývaly k dispozici. Laciné ropy valem ubývá. Totéž platí pro podzemní vodu. Půda je rovněž čím dál vzácnější.

Konečně, naše dřívější technologické triumfy vlastně přírodní zdroje nešetřily, ale naopak lidstvu daly možnost vytěžit a zužitkovat tyto zdroje za nižší celkovou cenu, takže jejich vyčerpání urychlily.

Do budoucna bude světová ekonomika muset zavést alternativní technologie, které šetří energii, vodu a půdu nebo nám umožní využít nových forem obnovitelné energie (například solární a větrné elektřiny) za mnohem nižší cenu než dnes. Mnoho takových technologií existuje a ještě lepší lze vyvinout. Jedním zásadním problémem je, že tyto alternativní technologie jsou často dražší než v současnosti používané technologie vyčerpávající zdroje.

Zemědělci po celém světě by například přechodem od konvenčního ke kapkovému zavlažování, které využívá soustavy trubek, jež přivádějí vodu přímo ke každé rostlině, mohli dramaticky snížit spotřebu vody a zároveň zachovat, nebo dokonce zvýšit výnosy sklizně. Investice do kapkového zavlažování jsou ovšem všeobecně nákladnější než méně efektivní závlahové metody. Chudým zemědělcům může chybět kapitál, který by takto investovali, nebo postrádají pobídku, aby tak učinili, pokud se voda bere přímo z veřejně přístupných zdrojů anebo pokud vláda její využití dotuje.

Obdobných příkladů existuje mnoho. S vynaložením větších investic bude možné zvýšit zemědělské výnosy, snížit spotřebu energie k vytápění a klimatizaci budov, dosáhnout lepší palivové účinnosti automobilů a tak dále. Vložíme-li nové investice do výzkumu a vývoje, bude možné technologie dále zdokonalit. Investice do technologií šetřících zdroje však v dostatečném rozsahu chybějí, protože tržní signály neposkytují správné pobídky a vlády stále ještě adekvátně nespolupracují na jejich vývoji a šíření.

Budeme-li pokračovat ve svém současném směřování – tedy ponecháme osud v rukou trhů a vlády necháme soupeřit o nedostatkovou ropu a potraviny –, globální růst pod tlakem omezenosti zdrojů zpomalí. Bude-li ale svět spolupracovat na výzkumu, vývoji, předvádění a šíření technologií šetřících zdroje a obnovitelných zdrojů energie, dokážeme i nadále dosahovat svižného ekonomického pokroku.

Dobrým začátkem by byla jednání nad změnou klimatu, která právě probíhají. Bohatý svět by se měl zavázat, že bude financovat rozsáhlý program technologického rozvoje – obnovitelné energie, palivově efektivních aut a zelených budov – a že zavede program přenosu technologií do rozvojových zemí. Takový závazek by rovněž dodal chudým zemím nezbytnou důvěru, že opatření ohledně změny klimatu se nestanou překážkou dlouhodobého hospodářského rozvoje.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč