O ekonomii by se nemuselo vést tolik debat, kdyby svět trávil více času zkoumáním, co skutečně funguje, a co nikoliv. Téměř všude se vede zuřivá debata o otázce, jak zkombinovat tržní síly a sociální zabezpečení. Levice volá po rozšíření sociální ochrany; pravice tvrdí, že podobný krok by podkopal hospodářský růst a prohloubil fiskální deficity.

Diskusi však lze posunout kupředu zkoumáním úspěšných ekonomik Dánska, Finska, Islandu, Nizozemska, Norska a Švédska. Žádná regionální zkušenost sice není přímo přenosná, avšak severským zemím se podařilo úspěšně zkombinovat sociální péči s vysokou úrovní příjmů, solidním hospodářským růstem a makroekonomickou stabilitou. Kromě toho dosáhly také vysoké úrovně vládnutí.

Jistě, rozdíly existují i mezi severskými státy – výdaje na sociální zabezpečení jsou nejvyšší v Dánsku, Nizozemsku, Norsku a Švédsku, přičemž ve Finsku a na Islandu je jejich úroveň o trochu nižší. Zatímco však daňové zatížení na celostátní úrovni činí ve Spojených státech přibližně 20% HNP, v severských zemích přesahuje tento podíl 30%.

Vysoké zdanění podporuje rozsáhlou celostátní zdravotní péči, školství, penze a další sociální služby, což má za následek nízkou úroveň chudoby a relativně malý rozdíl mezi příjmy nejbohatších a nejchudších domácností. V USA připadá na nejchudších 20% domácností pouhých 5% celkového příjmu, přičemž vlastní příjmy těchto domácností dosahují přibližně čtvrtiny celostátního průměru. V severských zemích naproti tomu připadá na nejchudších 20% domácností téměř 10% celkového příjmu, což jejich příjmy staví zhruba na polovinu celostátního průměru.

Američtí konzervativci argumentují tím, že rozbujelý veřejný sektor je náchylný k neefektivitě a špatnému řízení, korupci a zneužívání úřední moci, přičemž míra zdanění potřebná k jeho udržování otupuje hospodářskou výkonnost. Severská zkušenost však všechny tyto argumenty vyvrací.

Vezměme si například tvrzení o neefektivitě a plýtvání. Díky vládou financovanému celostátnímu zdravotnímu pojištění vykazují severské země vyšší průměrný věk a nižší kojeneckou úmrtnost než USA. Průměrná délka života se v severských zemích blíží 80 letům oproti 78 letům v USA, kde vláda negarantuje zdravotní pojištění a miliony rodin jsou příliš chudé, než aby si je mohly platit samy. Vysoká míra závislosti na soukromém sektoru v americkém systému je paradoxně natolik neefektivní, že Američané platí za zdraví vyšší procento HNP (14%) než severské země (11%), ale přitom za své peníze dostávají méně.

Stejně tak platí, že ačkoliv jsou výdaje na sociální péči v USA nižší než v severských zemích, americký rozpočtový deficit vyjádřený jako podíl na národním důchodu je mnohem vyšší. USA sice utrácejí ve veřejném sektoru méně, ale zdaňují ještě méně, než utrácejí.

Ani vysoká míra zdanění v severských zemích nebrzdí hospodářskou výkonnost. Severské státy se na rozdíl od USA nezaměřují především na zdaňování příjmů, nýbrž na zdaňování přidané hodnoty, což přináší poměrně vysoké výnosy s poměrně nízkou mírou daňových úniků a malou deformací ekonomiky.

Severská zkušenost odporuje také tvrzení konzervativců, podle něhož rozsáhlá sociální péče oslabuje motivaci k práci a úsporám. Výše celostátních úspor činí v severských zemích v průměru více než 20% národního důchodu, zatímco v USA se tento údaj pohybuje kolem 10%.

Hospodářský růst v severských zemích je navíc v posledních letech srovnatelný s USA. Příjmové hladiny jsou v USA v průměru vyšší, ale to je dáno zejména tím, že severské státy mají kratší pracovní týden. Každopádně jsou příjmy ve všech severských zemích velmi vysoké, a v Norsku dokonce příjem na hlavu překonává USA.

Zdá se, že hospodářský úspěch severských zemí lze vysvětlit několika faktory. Zdanění je pojato široce a relativně málo pokřivuje ekonomiku, přičemž důraz na otevřený mezinárodní obchod, tržní síly a soukromé vlastnictví průmyslu udržuje motivaci. Severské země nejsou „socialistickými“ ekonomikami založenými na státním vlastnictví a plánování, nýbrž „sociálními“ ekonomikami založenými na soukromém vlastnictví a trzích, kde je sociální ochrana zajišťována veřejně. Důležité je, že tyto země hojně investují do vyššího vzdělání a do vědy a techniky, takže se drží na špici technologicky vyspělých oborů.

Ekonom a zastánce volného trhu Friedrich von Hayek před půlstoletím tvrdil, že rozsáhlý veřejný sektor ohrozí samotnou demokracii a nasměruje evropské země na „cestu k nevolnictví“. Severské země však existencí rozsáhlého sociálního státu netrpí, nýbrž prosperují, a to při mnohem nižší míře korupce ve veřejném sektoru a daleko vyšší účasti občanů ve volbách než v USA. Podle organizace Transparency International mají severské státy nejméně zkorumpované politické systémy (přičemž na Islandu a ve Finsku je korupce vůbec nejnižší), zatímco USA se svou politikou velkých peněz figuruje na žebříčku dosti nízko.

Nakolik však lze severské úspěchy napodobit? Tyto země mají malý počet obyvatel, snadný přístup k mezinárodnímu obchodu, přírodní zdroje a mírumilovné sousedy. Za zmínku stojí zejména fakt, že jsou etnicky homogenní, takže sociální rozpory jsou zde přístupnější kompromisu. To ovšem znamená, že hlavní problém spojený s udržováním silného sociálního státu v etnicky a rasově rozmanité společnosti, jaká existuje v USA, nespočívá v ekonomice, nýbrž v podpoře vzájemné úcty a začleňování všech lidí do společnosti.

Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.