Economics and Justice
Rozvojová pomoc v zájmu rozvoje
Jeffrey D. Sachs
|
|
|
|
Spojené státy a evropské země se téměř denně ohánějí výhrůžkami, že zavedou ekonomické sankce nebo přeruší rozvojovou pomoc, pokud nějaká zranitelná vláda nepřijme jejich politická nařízení. Nejnověji směřují hrozby na adresu nové palestinské vlády, v níž má hlavní slovo Hamas. Jako další nedávné příklady jmenujme třeba pohrůžky Čadu, Etiopii, Haiti, Keni, Bolívii, Ugandě a také dlouhodobé sankce proti Barmě.
Podobná taktika se však míjí účinkem. Využívání rozvojové pomoci jako politického klacku pouze prohlubuje utrpení zbídačelých a nestabilních zemí, aniž by vedlo k dosažení politických cílů, o něž dárci usilují.
Pochopení, proč tomu tak je, vyžaduje dlouhodobý pohled na geopolitiku, zejména na postupné slábnutí globální nadvlády USA a Evropy. V Asii i celém rozvojovém světě se rozšiřují technologie a hospodářský rozvoj, přičemž rozšíření gramotnosti a politického uvědomění v průběhu minulého století učinilo zdaleka nejdominantnější ideologií naší doby národní sebeurčení, které vedlo ke konci kolonialismu. Nacionalismus přitom i nadále vytváří silné politické „protilátky“ vůči americkému a evropskému vměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí.
Neschopnost to pochopit stojí v pozadí opakovaných debaklů americké zahraniční politiky na Blízkém východě, přinejmenším od sesazení íránského šáha v roce 1979. USA na Blízký východ i nadále naivně pohlížejí jako na předmět manipulace, ať už kvůli ropě, či za jiným účelem. Válka v Iráku je na Blízkém východě všeobecně interpretována jako válka za americkou kontrolu ropy z Perského zálivu – což je vzhledem k tomu, co víme o jejích skutečných pramenech, poměrně přijatelný názor. Pouze neuvěřitelná nadutost a naivita mohly vést USA (a Velkou Británii) k přesvědčení, že západní vojáci budou vítáni jako osvoboditelé, nikoliv jako okupanti.
Politizace zahraniční pomoci odráží stejnou nadutost. Ačkoliv USA slovně prosazují na Blízkém východě demokracii, jejich první reakcí na volební vítězství Hamasu byl požadavek, aby nově zvolená vláda vrátila 50 milionů dolarů americké pomoci.
Doktríny Hamasu jsou pro dlouhodobý mír pochopitelně nepřijatelné, jak již daly najevo i některé arabské státy, například Egypt. Přerušení pomoci však pravděpodobně jen zvýší zmatek, místo aby vedlo k přijatelnému dlouhodobému kompromisu mezi Izraelem a Palestinou.
K nově zvolené palestinské vládě by se mělo alespoň zpočátku přistupovat jako k legitimní. Teprve bude-li se chovat nepřijatelně například tím, že bude podporovat terorismus, může se tato politika změnit. Přerušení pomoci by mělo být poslední možností, nikoliv prvním úderem.
Strategie přerušené pomoci opakovaně nepřináší kýžené politické výsledky, a to nejméně ze dvou důvodů. Za prvé nemají USA ani evropské země dostatečnou reputaci, aby se mohly stavět do role arbitrů „dobrého vládnutí“. Bohaté státy se dlouho vměšovaly – často navzdory vlastní zkorumpovanosti a neschopnosti – do vnitřních záležitostí zemí, jež nyní poučují. USA kážou „dobré vládnutí“ ve stínu nevyprovokované války, úplatkářských skandálů v Kongresu a „přihrávek“ firmám s politickými konexemi, jako je Halliburton.
A za druhé jsou americké a evropské hrozby přerušením pomoci nebo uvalením sankcí tak jako tak příliš slabé, než aby dosáhly něčeho více nežli podlomení již tak nestabilních a zbídačelých zemí. Vezměme si například nedávné výhrůžky přerušením pomoci Etiopii, jejíž výše se pohybuje v řádu 15 dolarů na jednoho Etiopana ročně – přičemž je z velké části vyplácena americkým a evropským konzultantům. Je čirým bláznovstvím věřit, že hrozba přerušení pomoci by Spojeným státům a evropským zemím umožnila ovlivňovat chod složité etiopské vnitřní politiky.
Přerušení pomoci Etiopii by nicméně vedlo k řadě úmrtí mezi ožebračenými lidmi, kterým budou chybět léky, lepší osivo a umělá hnojiva. Bilance přerušované pomoci je rozhodně ubohá. Na Haiti vedlo několikanásobné přerušení pomoci k ničím nebrzděné sestupné spirále. Desetiletí trvající sankce vůči Barmě nenavrátily Aun Schan Su Ťij k moci, ale prohloubily v této zemi zátěž nemocí a extrémní chudobu. Hrozby přerušením pomoci v Keni, Čadu i jinde by tamní zoufale špatnou situaci ještě zhoršily.
Nic z toho neznamená, že by USA a Evropa měly snášet každý krok každého zkorumpovaného diktátora. Realismus v mezinárodních ekonomických otázkách však vyžaduje, abychom se smířili s faktem, že rozvojová pomoc může pomoci dosáhnout širších politických cílů v podobě stability a demokracie pouze v dlouhodobém měřítku. Nejspolehlivější cestou ke stabilní demokracii je robustní a setrvalý hospodářský pokrok v průběhu dlouhého časového období.
Převažujícím měřítkem pro poskytování oficiální rozvojové pomoci by proto měla být otázka, zda tato oficiální pomoc skutečně podporuje hospodářský rozvoj. Pomoc samotná pak musí být spolehlivá, předvídatelná a orientovaná na rozvojové potřeby tak, aby se dala monitorovat, měřit a vyhodnocovat. Lze pomoc monitorovat a měřit? Je rozkrádána? Podporuje skutečné rozvojové potřeby, jako jsou produkce většího množství potravin, boj proti chorobám nebo výstavba dopravní, energetické a komunikační infrastruktury?
Lze-li rozvojovou pomoc orientovat na skutečné potřeby, pak by měla být adresována chudým a nestabilním zemím u vědomí, že zachrání životy, zlepší hospodářskou výkonnost a tím zároveň zvýší dlouhodobé vyhlídky na demokracii a dobré vládnutí.
Jeffrey Sachs je profesorem ekonomie a ředitelem Institutu Země na Kolumbijské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Jeffrey D. Sachs or return to our home page.
|
|
