Rusko na první pohled nese mnohé charakteristické rysy velmoci. Má obrovský arzenál jaderných zbraní, stálé křeslo v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů, rozsáhlé zásoby ropy a dalších nerostů, aktuální doklady o silném hospodářském růstu a větší rozlohu než kterákoli jiná země, třebaže oproti bývalému Sovětskému svazu je co do velikosti jen tříčtvrtinové.

Bližší prohlídka však odhalí jiné Rusko. Velká část jeho bohatství neodráží produktivní hospodářskou činnost, nýbrž vyšší cenu energií. Ruské ozbrojené síly jsou schopné předstoupit jen s málem, co by představovalo použitelný vojenský potenciál. Počet obyvatel země je v současnosti nižší než v Pákistánu a ročně se snižuje o půl milionu lidí, takže nemalé části rozsáhlé pevninské rozlohy zůstávají téměř neobydlené. Průměrná délka života činí u mužů méně než 60 let, kvůli alkoholismu, kriminalitě, drogám, nemocem a úděsné soustavě veřejného zdravotnictví.

To vše se spolupodílí na Rusku, které není-li přímo potěmkinovským státem, je stěží skvělé. To, co Rusko může vykonat ve světě pozitivního, má své meze, ačkoliv jeho schopnost být kazisvětem nebo dělat problémy je značná. Rozhodnutí, která padnou v Moskvě, mohou ovlivnit ceny energií, budoucnost íránského a severokorejského jaderného programu i úspěch teroristů. Jak v dobrém, tak ve zlém, na Rusku stále záleží. Ale jak mnoho na něm bude záležet?

Jedna otázka se týká politické stability. Aby země zůstala neporušená a funkční, potřebuje politický systém a společnost, která přesvědčí talentované lidi, aby zůstali v Rusku – a zajistí jim vzdělání, které jejich talent rozvine. Musí také existovat jisté meze moci ústřední vlády a prezidentské kanceláře, určitá míra regionální autonomie a právní řád – krátce, základy moderního státu a demokracie. Rusko bohužel míří spíše opačným směrem; koncentrovanosti politické moci neubývá, nýbrž přibývá.

Hospodářský obrázek je obdobně nejistý. Vysoké ceny energií jsou pro ruskou ekonomiku požehnáním, ale jak často platí na Středním východě a v dalších regionech bohatých na ropu a plyn, mohou představovat i přítěž, protože pohánějí korupci a ničí motivaci ke skutečné hospodářské činnosti. Nesnadným úkolem pro ruské lídry je využít ropného bohatství ke vzdělávání ruského lidu a přebudování ruské infrastruktury a tím zajistit světovou konkurenční schopnost a růst zaměstnanosti.

Rusko rovněž potřebuje národní bezpečností strategii, která jeho politickou a hospodářskou obrodu doplní. Nasazení dlouhého biče a mála cukru nikterak nepotlačilo čečenský nacionalismus a podobně tvrdé pokusy prezidenta Vladimira Putina ovládnout takzvané „blízké zahraničí“ Ruska – třeba na Ukrajině během oranžové revoluce – se neosvědčily o nic víc.

Nezdarem skončí i každé gesto, které se pokusí nadnést Rusko jako geopolitickou protiváhu Spojených států. Taková strategie sice může někoho politicky uspokojovat, ale Rusku chybí zdroje na to, aby dokázalo konkurovat USA, a potřebuje dobré bilaterální vztahy, aby mohlo pokračovat ve své vnitřní transformaci.

Zároveň platí, že nejlepší způsob, jak napomoci vzniku liberálnějšího Ruska, jež bude příslibem vyšší stability doma a větší zodpovědnosti v zahraničí, je spolupracovat s ním. Okolní svět by měl podporovat posilování občanské společnosti, nezávislá média a skutečný přesun politické moci v roce 2008.

Izolovat Rusko nedává smysl. Ruské členství ve Světové obchodní organizaci může posílit právní řád, potírat korupci a vzbudit v Rusku zájem o lepší vztahy s okolním světem. Užší vazby mezi Ruskem a Evropskou unií mají svůj význam z obdobných důvodů.

Je zapotřebí také jistého pochopení pro to, čím Rusko a ruský lid za poslední dvě desetiletí prošly. Ztráta státu a zvláštního postavení ve světě je traumatem, které by mohlo vést ke vzniku krajního a potenciálně násilného nacionalismu.

S Ruskem by se mělo jednat jako s významnou mocností, což vyžaduje konzultace ohledně důležitých globálních záležitostí. Je třeba naslouchat jeho hlasu ve věcech sahajících od terorismu a šíření zbraní až po změnu klimatu a energetickou politiku. Schůzka skupiny G8, která napřesrok proběhne v Rusku, bude příležitostí učinit nejen to, ale ještě víc.

Vprostřed vší pozornosti, jež se věnuje Číně a jejímu potenciálu konkurovat USA, ba vstoupit s nimi do konfliktu, by se nemělo zapomínat, že vychýlit z rovnováhy se může budoucnost Ruska, neboť historie naznačuje, že upadající mocnosti mohou představovat stejně velikou výzvu pro světový řád jako mocnosti na vzestupu. Stačí si připomenout Rakousko-Uhersko a osmanské Turecko na začátku dvacátého století nebo bývalou Jugoslávii na jeho konci.

Rozklad toho, co býval Sovětský svaz, zatím probíhá poměrně dobře; Rusko, hlavní nástupnický stát, se vyvarovalo totální občanské války i války se svými sousedy. Nesnadný úkol integrovat Rusko ovšem zůstává. Přinejlepším je Rusko možným partnerem v úsilí o zvládnutí výzev globalizace; přinejhorším je případným problémem. Jisté je to, že vývoj Ruska bude klíčovým faktorem určujícím charakter tohoto století, o nic méně než toho minulého.