Patnáct let po sesutí a rozpadu Sovětského svazu Rusko stále odpovídá tomu, jak Winston Churchill před téměř sedmi desítkami let charakterizoval stalinský SSSR: „hádanka zahalená do tajemství uprostřed záhady.“

Během prezidentství Borise Jelcina v 90. letech a Vladimíra Putina poté otevřelo Rusko své dveře mezinárodnímu obchodu, investicím, turistice, médiím i internetu. V ostrém kontrastu k Sovětskému svazu dnes Rusko publikuje obsáhlé (byť ne vždy spolehlivé) ekonomické, sociální a demografické informace.

Mezi mnoha ekonomikami označovanými za „transformační“ je ruské hospodářství druhé největší, přičemž jeho HDP je asi jednou pětinou čínského, avšak v přepočtu na hlavu je dvojnásobný. Je ovšem nejasné, kde Rusko leží na škále „transformace“. Směřuje k tržnímu, decentralizovanému rozhodování a alokaci zdrojů nebo ke státem řízenému, centralizovanému rozhodování a rozložení zdrojů? Anebo kolísá mezi těmito dvěma možnostmi?

Jegor Gajdar, význačný ekonom Jelcinovy administrativy a první ministerský předseda postkomunistického Ruska, tvrdí, že kvůli dlouhému „trvání socialistického období a s tím souvisejícími pokřiveními“ zřejmě úplná transformace Ruska v tržní ekonomiku potrvá 75 let.

Na druhou stranu Spojené státy i Evropská unie formálně Rusko přijaly jako „tržní hospodářství,“ což je status, díky němuž je méně pravděpodobné, že by další tržní ekonomiky uvalily na ruský export „antidumpingová“ cla nebo jiná ochranářská opatření. Avšak skutečnost, že se Rusko ještě nekvalifikovalo na členství ve Světové obchodní organizaci, naznačuje, že mu tento status mohl být udělen z politických stejně jako z ekonomických důvodů.

Ostatně, v současnosti se v samotném Rusku vede vzrušená debata o směřování jeho hospodářské transformace, která odráží ostře odlišný důraz, jenž proti sobě stojící strany kladou na „dobré zprávy“ poukazující na tržní změny, nebo na „špatné zprávy“ ukazující opačným směrem. Debata také upozorňuje na neshodu ohledně spolehlivosti oficiálních údajů.

Od roku 1991 je ruské tempo růstu reálného HDP více než dvojnásobkem neváženého průměru ostatních členů G8 (Japonska, Německa, Francie, Kanady, Itálie, Velké Británie a USA). Během Putinova pobytu ve funkci od roku 2000 je ruský roční růst HDP 6%, oproti 2% skupiny G7, jeho zahraniční dluh byl z 50% HDP snížen na méně než 30% a dluh vůči MMF ve výši 3,3 miliard USD byl uhrazen s předstihem už v roce 2005. Ze 40 miliard USD, jež země dlužila věřitelům sdruženým v Pařížském klubu, Rusko splatilo 15 miliard USD s předstihem a jeho devizové rezervy se více než ztrojnásobily, až na více než 250 miliard USD.

Optimisté rovněž uvádějí důkazy pro to, že se v uplynulé dekádě více než zdvojnásobil počet soukromých podniků, takže představují téměř 80% firem celkem, zatímco podíl státních podniků se snížil ze 14% na méně než 4%. Obdobně platí, že zaměstnanost v soukromých podnicích vzrostla o 41%, zatímco ve státních poklesla o 15%. Ba optimisté tvrdí, že oficiální údaje o soukromém sektoru možná ve skutečnosti podceňují tempo i velikost ruského posunu k privátnímu vlastnictví, vzhledem k úsilí soukromých společností vyhýbat se daňové povinnosti tím, že se neregistrují nebo své obchody vykazují neúplně.

Posledním indikátorem „dobrých zpráv,“ který odráží jak externí vlivy (ceny ropy a plynu), tak vnitřní vývoj, je nedávné pozvednutí hodnocení ruského svrchovaného dluhu nejvýznamnějšími ratingovými agenturami ze spekulativní do investiční třídy. Toto rozhodnutí snižuje ruské náklady na dostupnost zahraničního kapitálu a prokazuje, že trhy mají přinejmenším skromnou důvěru ve vyhlídky ruského hospodářství.

Avšak třebaže existuje bezpočet dobrých hospodářských zpráv, je tu rovněž řada zpráv špatných. Inflace se stále drží kolem 10% a únik kapitálu – ukazatel slabší důvěry v ruskou ekonomiku – v roce 2004 přesahoval 9 miliard USD a v roce 2005 se ještě dále zvýšil.

Pesimisté taktéž zpochybňují obrázek růstu soukromého sektoru, jenž vykreslují oficiální údaje. Úroveň státního vlastnictví, výroby a zaměstnanosti v ruském hospodářství je přinejmenším tak vysoká, jako byla v roce 200 3 , kdy byl zatčen Michail Chodorkovskij, prezident ropné společnosti Jukos, a stát ovládl aktiva Jukosu, společně s aktivy několika dalších soukromých společností.

Navíc platí, že klíčovou otázkou ohledně „dobrých zpráv“ je to, nakolik by bylo patřičné je místo zlepšení hospodářských politik a reforem připisovat nečekaným ziskům z vyšších cen ropy a zemního plynu (tedy faktorům mimo ruskou kontrolu).

Nedávná empirická práce v neziskové výzkumné organizaci RAND Corporation upozorňuje na obrovskou závislost Ruska na fosilních palivech. Zvýšení cen ropy a zemního plynu vysvětluje jednu třetinu až dvě pětiny růstu hospodářství v období let 1993 až 2005. Od roku 2004 těžba ropy a plynu tvořila 16% až 20% ruského HDP a 44% až 55% celkových ruských příjmů z exportu. Zvýšení ruských devizových rezerv je další ilustrací této závislosti.

Kam se ruské hospodářství ubírá? Směrem k decentralizovanému rozdělování zdrojů konkurenčními trhy, nebo zpět k rozhodování státu a jeho byrokratického aparátu? Odpověď zůstává nesmírně nejistá. Neméně nejisté je to, co s sebou tyto ekonomické hádanky přinášejí ohledně úlohy a chování Ruska na mezinárodní scéně.