Vsude na světě jsou generálové terčem posměchu proto, že chtějí v nových válkách bojovat stejně jako ve válkách předchozích. Pevně usazeni v takových vyježděných kolejích jsou i rustí vojenstí lídři - a vlastně větsina zahraničněpolitické elity. Generálové ani diplomaté se nedokáží odpoutat od myslení zakotveného ve studené válce. Takový zpátečnický postoj brzdí snahy prezidenta Putina posunout zemi novým směrem.

Ve světě se na Vladimira Putina pohlíží jako na silného muže, jehož slovo je svaté. To ale platí jen stěží. V irácké krizi vyjádřilo názory naprosto v rozporu s Putinem jak ministerstvo zahraničí, tak ministerstvo obrany. Takové neshody se objevují pravidelně.

Kremelstí pozorovatelé, jejichž mínění má také své kořeny ve studené válce, nejčastěji věří, že prezident Putin a jeho ministři hrají hru na ,,hodného a zlého policajta``, při níž ve věcech týkajících se Západu je Putin hodný a vsichni ostatní jsou zlí. Je-li to tak, jde o podivnou hru se zvrácenými dopady. Každá zahraniční politika přece potřebuje jasné cíle. Události, k nimž doslo během irácké války ale předvedly, že ruskou zahraniční politiku nevedly žádné reálné cíle, ať už by slo o zajistění splatnosti iráckých dluhů nebo o ochranu ruských zájmů ohledně irácké ropy. Namísto toho Kreml bez zřejmého důvodu přivedl do nebezpečí těžce vydobyté dobré vztahy s USA.

Není žádným tajemstvím, že rustí diplomaté a vojenstí vůdci nebyli spokojeni s Putinovým rozhodnutím přiklonit se k Západu, když začala válka proti teroru. Jak ministerstvo zahraničí, tak ministerstvo obrany chtělo protahovat půtky nad americkým odstoupením od dohody ABM a nad rozsířením NATO. Obě byla hluboce zklamána, když Putin prohlásil, že si v těchto záležitostech nepřeje žádnou ,,hysterii``.

Bez podpory těchto ministerstev ovsem Putin nemůže institucionalizovat směr své nové zahraniční politiky. Řečeno jinak, jeho snahu přeorientovat ruskou armádu tak, aby čelila nejpravděpodobnějsím hrozbám 21. století, maří nejvyssí místa.

Ministr obrany Sergej Ivanov se ani nenamáhá skrývat své pochybnosti o potřebě takové nové orientace. ,,Podle mého názoru,`` nechal se slyset, ,,je ve spojitosti s hrozbou mezinárodního terorismu stále předčasné hovořit o konkrétním obsahu změn v obranných prioritách Ruska a o změnách funkcí a úloh jeho ozbrojených složek.`` S důrazem na svou skutečnou agendu dodává: ,,Není zapotřebí žádné radikální revize základních principů, jimiž se řídí fungování ozbrojených sil.``

Přesto je přílis snadné říct, že se odpor k Putinovu novému kurzu jednoduse odvíjí od lpění na stereotypech z dob studené války. Samozřejmě že rustí generálové mají sklon uvěřit sebeparanoidnějsím výkladům amerických motivů (obzvlástě dnes, kdy se americká zahraniční politika zdá tak arogantní). Ale stereotypy mohou přežívat a udržet si svůj vliv jen do té míry, do jaké slouží skutečným zájmům skutečných lidí a institucí.

Zájem, který ruské vojenské a diplomatické spičky brání, je cosi, co já nazývám ,,konfrontačním paradigmatem``, v jehož rámci jsou ve státním rozpočtu prioritou role - a rozpočty! - ministerstva zahraničí a obrany. Prezident Putin si dnes ale uvědomuje, že ruskou budoucnost bude určovat ekonomika a že tedy při modernizaci a rozvoji Ruska musí ,,silová`` ministerstva hrát druhé housle.

Rustí generálové a diplomaté chtějí upevnit svou pozici, a proto lpí na přesvědčení, že země je nadále obklíčena nepřáteli, v první řadě USA a NATO. Vysoce postavení diplomaté chápou, že jejich způsob uvažování vyžaduje určitou diplomacii a že zahraniční politika zaměřená na využití ruského hospodářské potenciálu vyžaduje diplomacii naprosto odlisnou. Konfrontace se Západem (ač třeba jen rétorická) je tedy jistou formou úsilí udržet si zaměstnání jinými prostředky.

Vojenstí pohlaváři jednají tak, jak jednají, v zásadě ze stejných důvodů. Stojí si za tím, že Rusko potřebuje velkou stálou armádu, aby se země ubránila v případné válce s USA. Na letosním výročním setkání Akademie vojenských věd se armádní důstojníci a vojenstí teoretici snažili dokázat, že v budoucnosti bude zdrojem konfliktu americká touha ovládnout regiony bohaté na ropu.

Genpor. Alexander Ruksin, velitel hlavního operačního ředitelství generálního stábu, hovořil o potřebě modernizace velení a kontrolních systémů jako o přípravě na takovou válku. Posteskl si, že oproti americkým přesným zbraním má stávající systém omezené schopnosti. Velitel námořního stábu admirál Viktor Kravčenko prohlásil, že největsí hrozbou pro Rusko jsou námořní síly USA.

Existenci ruských ozbrojených sil v jejich dnesní velikosti 1,2 milionu mužů a dále současnou (běžnými Rusy hluboce nenáviděnou) brannou povinnost a mnohamilionové zálohy skutečně může ospravedlňovat jedině přetrvávající ohromná globální hrozba. Rustí generálové trvají na tom, že brannou povinnost je třeba zachovat, aby bylo možné vést rozsáhlou válku, jakmile to bude nezbytné.

Rustí generálové a diplomaté se jako postsovětstí Bourboni ničemu nenaučili a nic nezapomněli. Nadále přemýslí stejně jako odjakživa, protože je v jejich bezprostředním zájmu, aby učinili vse, co mohou, pro zachování vojenského státu dekadentního věku.