TOKIO – Cesta prezidenta Dmitrije A. Medveděva na jižní Kurilské ostrovy, jež sovětská Rudá armáda sebrala Japonsku v posledních dnech druhé světové války, neomylně ukázala, že Rusko tyto ostrovy, bohaté na nerostné suroviny, nehodlá vrátit. Prezidentská návštěva není jen promarněnou příležitostí, vzhledem k nutnosti Ruska modernizovat své hospodářství a pomoci, již Japonsko mohlo poskytnout, ale také hrubou strategickou chybou, ve světle narůstajících obav Ruska z čínských ambicí v Asii, kam patří i řídce osídlené sibiřské oblasti Ruska.

Rusko si však až teď začíná uvědomovat, že své národně bezpečnostní zájmy v tichomořském regionu musí mnohem proaktivněji chránit. Problém je v tom, že zaměření Ruska je scestné. Vždyť v době, kdy ve Žlutém moři probíhala nedávná čínská námořní cvičení, uskutečnily ruské ozbrojené síly část svého vojenského výcviku „Vostok 2010“ (zahrnující 1500 mužů) na Etorofu, největším ostrově Severních teritorií Japonska, jež Rusko okupuje. Celého cvičení Vostok 2010 se zúčastnilo víc než 20 tisíc vojáků.

Ruská nezákonná okupace jižních Kurilských ostrovů začala 18. srpna 1945, tři dny poté, co Japonsko přijalo Postupimskou deklaraci (čili Prohlášení určující podmínky japonské kapitulace), která ukončila válku v Tichomoří. Stalinova Rudá armáda nicméně vpadla na Čišimské ostrovy a zahájila okupaci jižního Karafuta (čili jižního Sachalinu) a ostrovů Etorofu, Kunaširi, Šikotan a Habomai, které nikdy v dějinách nebyly součástí ruské říše ani Sovětského svazu.

Dolní komora ruské dumy letos schválila usnesení prohlašující 2. září za výročí „skutečného“ konce druhé světové války, čímž je vlastně proměnila v den připomínky vítězství Sovětského svazu nad Japonskem – tedy pokus podrýt japonské tvrzení, že okupace ostrovů přišla po skončení druhé světové války.

Ruský prezident Dmitrij Medveděv během cesty do ruského asijského přístavu Vladivostok prohlásil, že sociální a hospodářský rozvoj ruského Dálného východu je národní prioritou. Setrvalým zachováváním nezákonné okupace japonského území však Rusko znemožňuje rozsáhlé japonské angažmá v této snaze, takže ve výsledku umožňuje Číňanům, aby rozvoji regionu dominovali právě oni.

Ruská úpornost u sebezničující okupace udivuje. Vždyť když byl ruským prezidentem Boris Jelcin, země se blížila k uznání nutnosti vrátit Severní teritoria Japonsku. Ostrá nacionalistická reakce ale Jelcinovy snahy odsoudila k nezdaru.

Dokonce i současná strategicky krátkozraká vláda Japonska podle všeho chápe, že na snaze najít v Asii novou rovnováhu moci se Rusko musí určitým způsobem podílet. Proslýchá se, že administrativa ministerského předsedy Naoto Kana má v plánu prolomit pat v japonsko-ruském vztahu jmenováním Jukia Hatojamy, Kanova předchůdce na postu premiéra, velvyslancem v Rusku.

Hatojama je vnukem premiéra Ičira Hatojamy, jenž 19. října 1956 podepsal společnou japonsko-sovětskou deklaraci, která formálně obnovila diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi a Japonsku také umožnila vstup do Organizace spojených národů. Územní spor však úmluva neurovnala a jeho řešení bylo odloženo na dobu, kdy bude mezi Japonskem a Sovětským svazem (dnes Ruskem) uzavřena trvalá mírová dohoda.

V deklaraci z roku 1956 se obě země shodly, že takovou dohodu dojednají, a Sovětský svaz měl po jejím uzavření předat ostrovy Šikotan a Habomai zpět Japonsku. Status větších ostrovů Etorofu a Kunaširi měl prozatím zůstat nevyřešený a předmětem jednání.

Japonské veřejné mínění zůstává už desítky let neústupné v tom, že všechny čtyři ostrovy patří Japonsku, a že dokud se nevrátí, opravdový mír nemůže nastat. Umístění Hatojamy na post velvyslance tedy může vyvolat ostrou kritiku, neboť jeho dědeček kdysi souhlasil s mírovým procesem, který navracel jen dva ostrovy, a mnozí Japonci se obávají, že jeho vnuk by mohl být ochoten uzavřít další nerovnou dohodu.

Jmenování velvyslanců by se nikdy nemělo zneužívat jako politický výstup. U jmenování velvyslance v zemi, která je klíčová pro asijskou rovnováhu moci, to platí obzvlášť. Jako projev vlády, která postrádá soudržnou koncepci japonské národní bezpečnosti, to ale nepřekvapuje.

Japonští voliči naštěstí váhavý naturel své vlády vnímají a důrazně ji pokárali v nedávných volbách do horní komory japonského parlamentu. Vládu, která bude brát vážně otázky regionální bezpečnosti, nepotřebuje ale jen Japonsko. Rusko by si mělo uvědomit, že své postavení v Asii už příliš dlouho zanedbává a že při rozvoji ruského Dálného východu bude možné seriózně zužitkovat japonské znalosti, jedině až Japonsku vrátí jeho Severní teritoria.

Spolupracovat na vytvoření trvalé rovnováhy moci v Asii těmto dvěma zemím umožní pouze normální bilaterální vztahy. Pokud by se Vladimír Putin pokusil dosáhnout dohody, která by obnovila svrchovanost Japonska nad jeho Severními teritorii, vzhledem ke své dosavadní reputaci by se nepotýkal s nacionalistickým odporem, na nějž narazil Jelcin. Bude mít strategickou vizi, která ho k tomu přivede?