Všechny už zase trápí ta otázka: kam směřuje Rusko? Soud s Michailem Chodorkovským a možnost bankrotu jeho společnosti Jukos, největšího ruského podniku, probudily hlasy volající, že prezident Putin vrací zemi do starých špatných časů diktatury. Při posuzování toho, kam Rusko míří, nám ale politická ani ekonomická analýza příliš nepomůže. Osud země určuje ruská společenská kultura.

Ruský politický systém skutečně brzdou pokroku země není, a nikdy jí ani nebyl. Ať Rusové žijí v monarchii, komunismu, Jelcinově divokém tržním hospodářství nebo Putinově údajné diktatuře zákona, výsledek je stále týž - systém opovrhuje svými občany a vyvolává rovnocennou a protichůdnou reakci, posměch a nedůvěru.

Ruský kapitalismus nesnáší spotřebitele stejně, jako je nesnášel ruský komunismus. Ať jde o číšníka či hosta čekajícího na obsloužení, Rus je přesvědčen, že ho vezmou na hůl a sprostě s ním vyběhnou, a tak se obrňuje netečností.

Z tohoto stavu věcí nelze vinit ani systém, ani lidi. Vychází částečně ze skutečnosti, že Rusko je kulturou „imitace". Prvními ruskými vládci byli v 60. letech 9. století severští princové, muži pozvaní proto, aby do země přinesli pořádek - už tehdy, jak se zdá, si Rusové nevěřili, že by si sami dokázali účinně vládnout.

Někdy ruská imitace zrodí dílo génia. Vždyť Puškin i Gogol vyrůstali na německých a francouzských vzorech, ačkoliv jejich ryzí originalita tyto mimikry daleko předstihla. V napodobování praktických věcí, jako jsou zákony a hospodářské modely, však Rusko už není tak úspěšné jako v přetváření kulturních impulsů v umělecká díla s ruskou duší. Jeho praktické výpůjčky jsou bez rozdílu předem odsouzeny k neúspěchu, především kvůli hluboce zakořeněné kultuře pohrdání.

Vezměme si Moskvu, tuto značně ostřílenou napodobitelku (třebaže coby městské mimikry se ani zdaleka nemůže srovnávat s Petrohradem, oním barokně poitalštěným městem na Něvě). Moskva má dnes veškeré pozlátko luxusního kapitalismu: je tu Prada, Fouchon, Rolls Royce. Zjistíte, že její Café des Artistes je nádherné francouzské bistro. Něco ovšem typicky ruským způsobem chybí - patřičné kuchyňské vybavení. Požádejte číšníka o nůž na steak a probodne vás pohledem, jako byste žádali o meč.

V některých restauracích přivítá zákazníky ochranka, příkře se jich dotazující, co chtějí, jako by snad hosté nepřicházeli na večeři, ale koupit si zápalky. Ochranka samozřejmě ví, že jejím úkolem je zajistit, aby se všichni cítili bezpečně a pohodlně, ale gulagovská představa o úloze dozorce je tak zakořeněná, že přetrvává. Skutečným úkolem je být „proti" - a tím, proti němuž je třeba stát tentokrát, je zákazník.

Prostá přítomnost jiných lidí vzbuzuje v ruském ochránci bezpečí podezření; a kdo si troufne říct, že se naprosto mýlí? Vždyť vraždy na objednávku i náhodné přestřelky v restauracích jsou běžnými úkazy a myšlenka přepjaté ochrany před všemi osobami se váže k sovětské minulosti, kdy se společenské opovržení halilo do přestrojení za veřejnou bezpečnost.

Těžko pak může překvapovat, že Rusové volí různé zkratky, podlézají vrátka a nikdy nechodí po cestách pro pěší - tyto cesty totiž nebyly postaveny proto, aby lidem usnadňovaly život, ale aby je řídily. Je pravda, že v Rusku obvykle stojí ohrady a zátarasy tam, kde by měla vést pěšina.

Možná ale mají úřady pravdu, když nás chtějí držet v lati. Každý, kdo někdy letěl do Ruska, bude znát tuto scénu: jakmile kapitán požádá cestující, aby zůstali sedět, dokud se letadlo úplně nezastaví, všichni Rusové na palubě zareagují tím, že bez meškání vstanou a nahrnou se do uliček, jako by měli poslední možnost vystoupit. Cítí v kostech, že systém tu je proto, aby je polapil, třebaže ho představuje komerční dopravní letadlo z cizí země.

Tato kultura podezírání a pohrdání komplikuje ty neprostší věci a pak je zničí. Kdysi jsem v Moskvě zašla na oběd do podniku se švédskými stoly. Nabídka jídel byla skvělá, taková postmoderní typicky ruská kaše: suši, salát, boršč, maso a zelí. Zákazníci však k této hostině dostali jen malý talířek a princip švédského stolu - snězte, kolik je vám libo - vzal za své. Bylo dovoleno se obsloužit jen jednou.

Zákazníci - kteří vědí, co švédský stůl znamená - se pochopitelně snaží na svůj drobný talířek naložit co nejvíc jídla a suši se vrší na rostbíf. Dovolíte-li si požádat o větší talíř nebo o přídavek, číšnice vás počastuje oním zničujícím sovětským pohledem - chcete přespříliš. Sovětský socialismus byl přesvědčen, že jeho občané si nezaslouží vůbec žádné služby, zatímco ruský kapitalismus pochybuje o tom, že dokážete krotit svůj apetit, a tak jej reguluje za vás. Nakonec je v tom jen malý rozdíl.

A tak Rusko kráčí dál; prochází revolučními změnami, a přitom se vůbec nemění. Naši strnulou společenskou situaci tvoří nevyléčitelná podezřívavost, vzájemný strach a všudypřítomné pohrdání, každodenně potvrzované v malém i ve velkém.