Kdykoli natankujete plnou nádrž svého úsporného evropského auta či amerického terénního vozu, zaplatíte tolik, kolik si ruský učitel vydělá za měsíc. A pokaždé, když zaplatíte, přispějete režimu, který jako na svůj hlavní produkt nespoléhá na informace, ale na energie. Financujete věci předmoderní a neefektivní, ba může to být i horší: pokaždé, když zaplatíte, spolupracujete snad s politickým zlem.

Rusko zahájilo rok 2006, kdy předsedá skupině G8, vyhlášením plynové války Ukrajině. Rusko má praktický monopol na dodávku, a tak usoudilo, že může diktovat ceny. Ukrajina ale má praktický monopol na tranzit, takže Rusko z této slepé uličky vycouvalo, jakmile poklesly dodávky do západní Evropy.

Moderní ekonomiky se nespoléhají na monopoly, nýbrž na konkurenční soutěž. Současní Rusové spotřebovávají konkurenční výrobky: cereálie Nestlé, automobily Mercedes, filmy z Hollywoodu. Potíž je v tom, že je nevyrábějí.

Rusové za tuto spotřebu platí ze zisků z plynu a ropy. Státní a soukromé nadnárodní společnosti dobývají v Rusku paliva a prodávají je do Evropy a Severní Ameriky. Vláda částečně zisky přerozděluje prostřednictvím výběru daní a výplat mezd. Ceny plynu rostou a ruské platy s nimi. To způsobuje inflaci, protože kromě paliv Rusové neprodukují mnoho jiného. Aby inflaci bránila, vláda ukládá značnou část svých zisků do Stabilizačního fondu.

Avšak poněvadž Kreml nedůvěřuje svým vlastním akciím a dluhopisům, Stabilizační fond investuje do západních cenných papírů. Vláda tak přichází o možnost modernizovat ruská města, silnice, nemocnice a univerzity. Inflace ale nadále roste, stejně jako ceny nemovitostí. Hypotéky se nabízejí s ostudně vysokými úrokovými sazbami. Žádný státní zaměstnanec, vojenský důstojník ani profesor si nemůže koupit ani ten nejskromnější byt, pokud nemá vedlejší – často nezákonný – zdroj příjmů. Což většina nemá.

Rusko odhaluje ošklivou pravdu naší doby: neliberální společnosti mohou růst stejně rychle jako společnosti otevřené – nebo i rychleji. Na ropu bohaté státy potřebují globální sítě, aby mohly své černé zlato prodávat, vyvážet kapitál a dovážet technologie a experty na technologie. Mezi současnými členy Organizace spojených národů je u zemí bohatěji obdařených přírodními zdroji vyšší pravděpodobnost, že mají nedemokratický režim.

V 80. letech Michail Gorbačov varoval, že sovětské zdroje ropy jsou vyčerpané. Samozřejmě, díky západní technice a řízení, jež bylo možné využít poté, co Gorbačov zahájil v rámci perestrojky své reformy, země brzy začala produkovat víc ropy než kdy předtím – ba víc, než se kdy považovalo za možné – a zčistajasna se objevili naftaři jako Michail Chodorkovskij.

Zatímco však stroje fungují všude stejně, manažeři se musí řídit místními tradicemi a zapadat do domorodých společenských kruhů. Je-li kulturní složka významná, proč se o zisky dělit se západně uvažujícími lidmi, jako je Chodorkovskij? Není tedy divu, že Chodorkovského Jukos i další velkou firmu Sibněfť teď vedou jiní manažeři, ti s lepšími vazbami na ty, kdo jsou u moci.

Zahraničním manažerům to podle všeho nevadí. Právě naopak, někteří z těchto manažerů, například německý kancléř Gerhard Schröder, jenž dnes předsedá správní radě dceřinné společnosti Gazpromu, která buduje plynovod pod Baltským mořem, pomáhají s šířením ruských na ropě založených imperiálních plánů po Evropě.

V dnešním podivném novém světě na sobě moderní a předmoderní navzájem závisejí. Rusové tedy směňují ropu za produkty vědomostí. Dovážené technologie jsou levné, převedeme-li jejich cenu na barely ropy, a proto země plodí jen málo vlastních geologů a chemiků, o ekonomech a právnících ani nemluvě. Potřebuje jen jedinou partu politiků.

Pro takovou zemi jsou ve skutečnosti místní odborníci nejen zbyteční, ale nebezpeční. V okamžicích upřímnosti ruští zákonodárci přiznávají, že Rusko je podle jejich názoru příliš vzdělané. Zjistili nedávno to, co jejich arabští kolegové vědí už velmi dlouho: pro ropný režim je levnější a bezpečnější vědomosti kupovat než je vytvářet.

Ruské univerzity proto vedou úzkoprsí konzervativci. Vědci jsou souzeni za odbornou špionáž, zatímco bývalí špioni KGB podepisují kontrakty za miliardy dolarů. Nevládní organizace čelí podezřívavosti a pronásledování, přičemž nová legislativa je zřejmě nastavena tak, aby je zničila. Politické strany zakládají nebo zakazují anonymní kremelští úředníci. Volby se buď ruší, nebo předstírají. Na ropu chudí sousedé jako Ukrajina jsou vydíráni.

Neliberální společnost může sice dosahovat růstu, ale nedokáže se z něj těšit. Programy přerozdělování prospívají obyvatelstvu tehdy a jedině tehdy, jsou-li pod kontrolou demokratické zpětné vazby. Ruský Stabilizační fond ztělesňuje nestabilní kombinaci strachu a chamtivosti, jež charakterizuje nedemokratické režimy.

Země skupiny G8, závislé na plynu, ropě a nadnárodních společnostech, od svého současného předsedy Vladimira Putina snášejí nepočítaně pitomin. Přesto snad už arogance ruských vládců toleranci Západu prolomila. Alternativní zdroje nahrazující ruské energie nejsou jediným způsobem, jak snižovat ceny. Globální občanská společnost si vyvinula prostředky, jak spotřebu, která způsobuje škody, zastavit. Vkusné dámy si už například nekupují kožichy. Mnozí Zápaďané s radostí platí víc za kávu v programu „Fair Trade“.

Mohl by takový program fungovat u plynu ve vaší troubě? Před sto lety se dekolonizace nejevila o nic méně absurdně. Informovanost veřejnosti je dnes stejně zásadní, jako byla tehdy rozhodující.