Dne 25. července nás ve věku 60 let opustil Rudi Dornbusch, v němž svět ztrácí nejen vynikajícího ekonoma, ale i člověka mimořádných kvalit.

Rudi se narodil a vyrůstal v německém Krefeldu. Studoval na Ženevské univerzitě, titul doktora filozofie získal v roce 1971 na Chicagské univerzitě. V letech 1972 až 1974 učil na univerzitě v Rochesteru, v roce 1974 se jako docent vrátil na obchodní a ekonomickou fakultu v Chicagu. V roce 1975 přijal nabídku ekonomické fakulty Massachusettského technologického institutu (MIT), kde působil až do své smrti.

V tématech i stylu Rudiho raných prací se odráží vliv vedoucího jeho diplomové práce Roberta Mundella. Psal o směnných kurzech, produkci a úrokových sazbách; psal elegantně a zdánlivě jednoduše, například když komplexní modely zjednodušil na vzájemný vztah dvou křivek. Tato schémata jsou ostatně známa jako "Dornbuschovy diagramy". Větší část jeho raných statí byla souborně vydána v dnes už klasickém díle Makroekonomie otevřené ekonomiky z roku 1980.

V roce 1976, nedlouho po svém příchodu na MIT, napsal Rudi svou nejznámější a nejvýznamnější stať "Očekávání a dynamika směnných kurzů" o překračování směnných kurzů. Výkyvy směnných kurzů, k nimž začalo docházet po přechodu na flexibilní směnné kurzy v roce 1973, byly překvapivě vysoké - mnohem vyšší než výkyvy tuzemských cen - a otázka zněla, proč.

Rudi podal prosté vysvětlení. Hladiny cen a hladiny produkce jsou "lepkavé", totiž mění se jen pozvolna. Když na hospodářství udeří šok, pohltí jej zprvu úrokové sazby a směnný kurz. Postupně nárazová vlna zasáhne i produkci a tuzemské ceny, a směnný kurz tak míří k nové rovnováze.

Tzv. "Dornbuschův výsledek" je to, že během tohoto procesu směnný kurz obvykle překročí svou dlouhodobou hodnotu. A protože ji překročí, směnný kurz vykazuje větší výkyv než cenová hladina. Současný hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu (MMF) Ken Rogoff, který u Rudiho studoval, to při příležitosti 25. výročí vydaní statě komentoval slovy: "Ten referát o překračování ... je počátkem moderní mezinárodní makroekonomie."

Vynikající teoretické statě psal Rudi i později, ale stále více se zajímal také o politické otázky. Stal se jedním s nejvýznačnějších politických ekonomů své doby a projevil přitom stejně vzácné nadání jako ve svých teoretických pracích: to jest schopnost extrahovat podstatu složitého problému a popsat jej tak, aby vypadal jednoduše.

Věnoval se celé řadě problémů, zvláště hlavním mezinárodním a národním ekonomickým otázkám své doby, a svými znalostmi dějin ekonomie osvětloval přítomnost. Například ponaučení ze zániku Rakouska-Uherska dokázal aplikovat na rozpad sovětského bloku.

Z jeho politických statí zmiňme slavnou přednášku z roku 1994, v níž předpověděl krizi mexického pesa, jeden z mnoha referátů na téma hospodářských problémů Latinské Ameriky. Další statí, která stojí i po letech za přečtení, je přednáška z roku 1990 nazvaná "Makroekonomický populismus", která přesně popisuje pokušení, jímž často podléhali politici z Latinské Ameriky i odjinud.

S jeho narůstajícím zájmem o politiku se Rudiho sláva šířila světem. Stal se neúnavným cestovatelem, řečníkem, spisovatelem a často rovněž přispíval do novin. Díky svému vtipu a rychlosti uvažování, jež prokázal ve svých nejčtenějších statích, novinových článcích i za řečnickým pultem, byl všude vítaným a oslavovaným hostem. Byl jedním z nejvytříbenějších debatérů a polemiků ve své profesi.

Nikdy se nezdráhal říci, co si myslí, a často se řídil Keynesovou radou: "Slova musí být trochu divočejší, neboť jsou myšlenkovým výpadem proti nemyslícím." Úřady v celé řadě zemí, jejichž politiku nebo chování charakterizoval způsobem, který se jim nezamlouval, jej mnohokrát označily za nevítanou osobu. Nepomáhalo ani to, že měl většinou pravdu.

Přestože byl Rudi člověkem veřejně aktivním, byl i vynikajícím důvěrným poradcem ve věcech hospodářské politiky. Když jsem ještě pracoval v MMF, častokrát jsem si ho zval, abychom spolu prohovořili nějakou složitou situaci. Mluvíval tak dlouho, jak bylo potřeba, a jeho rady byly vždy dopodrobna promyšlené: viděl i to, o čem jiní neměli ani tušení.

Chvíli Rudi zvažoval i to, že by se stal členem Clintonovy státní správy. Naštěstí to neudělal, protože na byrokracii, dlouhá jednání a povinnost držet se oficiální linie neměl trpělivost. Jeho konkurenční výhoda byla venku, kde mohl svobodně rozvíjet své myšlenky a vyjadřovat své názory.

Rudi byl také neodolatelný kantor. Jako vedoucímu diplomové práce se Rudimu vyrovnal málokdo. Rudiho studenty byli všichni význační američtí mezinárodní makroekonomové, kteří studovali na MIT, například Jeffrey Frankel, Paul Krugman, Maurice Obstfeld či Ken Rogoff. Rudiho nejlepší studenty najdeme na celém světě - mnozí z nich jsou dnes politiky. Ta největší poklona jeho výuce a jeho radám se skrývá v jejich oddanosti k někdejšímu učiteli a příteli, která neutuchá ani po létech.

Měl jsem to štěstí s Rudim spolupracovat při psaní dvou učebnic a několika statí. Jedné z oněch učebnic - Makroekonomie - se na celém světě prodalo na milion výtisků. To bylo pro mě uspokojení, jaké v mém profesním životě nemá zatím obdoby. Rudi to cítil stejně.

Rudi uměl pro věc zapálit každého, kdo s ním pracoval. Byl jedním z nejnadanějších, nejlaskavějších, nejvelkorysejších lidí. Studentům a přátelům byl k dispozici, kdykoli jej potřebovali. Se zákeřnou rakovinou bojoval rok a půl. Nikdy si nepostěžoval, vždy z něj vyzařoval optimismus, že tahle poslední experimentální léčba zafunguje. Když nakonec musel ulehnout, říkal, že doufá, že na něj jeho přátelé budou vzpomínat na takového, jaký býval dříve, ne jaký je teď, na konci své cesty.

Budou.