After the Storm
Hledání ústupové strategie
Nouriel Roubini
|
|
|
|
NEW YORK – Panuje všeobecný konsensus, že mohutné monetární uvolnění, fiskální stimul a podpora finančního systému ze strany vlád a centrálních bank po celém světě zabránily tomu, aby hluboká recese z let 2008-2009 přerostla ve velkou hospodářskou krizi II. Politikům se podařilo odvrátit depresi, protože se poučili z politických chyb učiněných během velké hospodářské krize ve 30. letech a během japonské „skorodeprese“ v 90. letech.
V důsledku toho se politické debaty proměnily ve spory o to, jakou podobu bude mít zotavení: zda podobu písmene „V“ (rychlý návrat k potenciálnímu růstu), podobu písmene „U“ (pomalý a chudokrevný růst), či dokonce podobu písmene „W“ (recese se dvěma dny). Během globálního volného pádu ekonomik mezi podzimem 2008 a jarem 2009 zaujímal v seznamu pravděpodobných scénářů významnou roli také hospodářský a finanční armageddon v podobě písmene „L“.
Klíčová politická otázka, kterou bude třeba vyřešit, však zní, jak načasovat a rozplánovat ústupovou strategii z tohoto mohutného měnového a fiskálního uvolnění. Je zřejmé, že fiskální cesta, kterou se v současnosti ubírá většina rozvinutých ekonomik – spoléhání se Spojených států, eurozóny, Velké Británie, Japonska a dalších zemí na velmi vysoké rozpočtové schodky a trvalou akumulaci veřejného dluhu – je trvale neudržitelná.
Tyto vysoké fiskální deficity byly zčásti monetizovány centrálními bankami, které v mnoha zemích stlačily úrokové sazby na 0% (v případě Švédska dokonce pod nulu) a prudce zvýšily monetární základnu prostřednictvím nekonvenčního kvantitativního a úvěrového uvolňování. V USA se například monetární základna za rok více než zdvojnásobila.
Nepodaří-li se ji zvrátit, povede tato kombinace velmi uvolněné fiskální a monetární politiky v určité fázi k fiskální krizi a nekontrolovatelné inflaci provázené vznikem další nebezpečné bubliny aktiv a úvěrů. Klíčovým rýsujícím se tématem pro politiky je tedy rozhodnutí, kdy odčerpat nadměrnou likviditu a normalizovat strategické sazby – a kdy zvýšit daně a snížit vládní výdaje (a v jakém poměru).
Největším politickým rizikem je, že strategie ústupu od monetárního a fiskálního uvolňování je nějakým způsobem pošramocená, protože politici budou zatracováni, pokud ji uskuteční i pokud ji neuskuteční. Jestliže nahromadili velké monetizované fiskální deficity, měli by zvýšit daně, snížit výdaje a odčerpat nadměrnou likviditu, a to spíš dříve než později.
Problémem je, že většina ekonomik se dnes teprve odráží ode dna, takže příliš brzké zrušení fiskálního a monetárního stimulu – dříve než se robustněji zotaví soukromá poptávka – by mohlo tyto ekonomiky uvrhnout zpět do deflace a recese. Japonsko se této chyby dopustilo v letech 1998-2000 a USA v letech 1937-1939.
Budou-li však vlády udržovat velké rozpočtové schodky a nadále je monetizovat jako dosud, v určité fázi – jakmile zeslábnou současné deflační síly – se tomu trhy cenných papírů vzepřou. Až k tomu dojde, nahromadí se inflační očekávání, zvýší se výnosy z dlouhodobých vládních dluhopisů, vzrostou hypoteční úroky i úroky na soukromých trzích a konečným výsledkem bude stagflace (inflace kombinovaná s recesí).
Jak by tedy měla vypadat kvadratura tohoto začarovaného politického kruhu?
Za prvé mají různé země různou schopnost zvládat veřejný dluh, a to v závislosti na jejich počáteční míře zadlužení, současné dluhové zátěži, platební minulosti a politické důvěryhodnosti. Menší ekonomiky – například některé evropské –, které mají velké schodky, rostoucí vládní dluh a banky, jež jsou příliš velké na to, aby mohly zkrachovat, a zároveň příliš velké na to, aby se daly zachránit, mohou potřebovat fiskální vyrovnání dříve, aby se vyhnuly nezdařeným aukcím, zhoršení ratingu a riziku krize veřejných financí.
Za druhé platí, že pokud se politici brzy věrohodně odhodlají zvýšit daně a snížit veřejné výdaje (zejména výdaje mandatorní) – řekněme od roku 2011, kdy již bude hospodářské zotavení odolnější –, pak zvýšená důvěra trhů umožní, aby volnější fiskální politika krátkodobě toto zotavení podpořila.
Za třetí by měly orgány zabývající se monetární politikou specifikovat kritéria, podle nichž rozhodnou, kdy ukončit kvantitativní uvolňování a kdy a jak rychle normalizovat strategické sazby. I kdyby monetární uvolnění skončilo spíše později než dříve – tedy v době, kdy již bude hospodářské zotavení robustnější –, trhy a investoři potřebují předem jasně znát parametry, na jejichž základě se rozhodne o načasování a rychlosti tohoto ústupu. Důležité také je vyhnout se vzniku další bubliny aktiv a úvěrů tím, že se cena aktiv, jako jsou nemovitosti, zohlední při stanovování monetární politiky.
Správné provedení ústupové strategie má klíčový význam: vážné politické přehmaty by podstatně zvýšily hrozbu recese se dvěma dny. Riziko takové politické chyby je navíc vysoké, protože politická ekonomie v zemích, jako jsou USA, může vést čelní představitele k odkládání těžkých rozhodnutí o neudržitelných fiskálních deficitech.
Neodolatelným se pro vlády může stát zejména pokušení využít inflace ke snížení reálné hodnoty veřejných i soukromých dluhů. V zemích, kde je politicky obtížné volat po zákonech zvyšujících daně a snižujících výdaje, se monetizace deficitů a následná inflace mohou stát cestou nejmenšího odporu.
Nouriel Roubini je předsedou představenstva společnosti RGE Monitor (www.rgemonitor.com) a profesorem ekonomie na Sternově obchodní fakultě Newyorské univerzity.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Nouriel Roubini or return to our home page.
|
|
davie1003 06:56 26 Sep 09
Roubini has posed the answer; the Chairperson of the G-20 (Tinker Bell) and the 19 are not able to act.